Detail a diskuse u zpovědi

S přítelem spolu budeme v dubnu rok. Všechno zatím bylo hrozně v pohodě, moc ho miluji a on mě taky… Dřív jsme se viděli skoro každý den, ale v únoru vzal novou práci a nevidíme se třeba celý týden a pak jen 2 dny.. Nejhorší byl první týden, brečela jsem a neměla na nic náladu. Pak jsem si začala zvykat,tak nějak se to dalo přežít, ale poslední dobou je to zase jako ten první týden. Snažím se pořád něco dělat, zaměstnávat se, abych na něj tolik nemyslela, ale hrozně moc se mi stýská a je mi smutno. Ještě než tuhle práci vzal, ptal se mě, jestli s tím souhlasim, že kdybych nechtěla, tak zůstane vše při starém… Ale já jsem nemohla, věděla jsem, že to je práce pro něj, která mu bude vyhovovat a kterou chce dělat, bude mít za to víc peněz a pak že spolu budem moct žít… Věděla jsem, že se budu trápit, ale bylo pro mě přednější jeho štěstí. Teď, když mi tak moc chybí, trochu lituji toho, že jsem se nepokusila mu to rozmluvit. I když mam kolem sebe své přátele, nic nemůže nahradit jeho objetí, když cítim jeho teplo. On mi rozumí, můžu mu říct cokoliv. Moc se snaží když tu je, aby byl co nejvíc se mnou. Nejhorší je, že tady není o víkendech. Chodili jsme vždycky spolu zakalit, ale bez něj to není ono. Vim, že se to zdá jako prkotina, ale poslední dobou nad tim hodně přemýšlím, jak je furt pryč, mě už tohle přestává bavit, stále jen čekat a čekat, pak se tu objeví na 2 dny a potom je zase pryč a já zas jen čekám. Ztrácím trpělivost a bojim se, že udělam nějakou blbost (nemyslim tim ubohé sebepoškozování a tak).

Honzíku, miluji Tě!