alt
31.1.2007 18:42

Tenle web mi pred casem doporucila kamoska, kdyz jsem se ji sverila se svejma problemama a tim, ze jsem na ne sama. Obvykle se stahnu do kouta a tam si v klidu vylizu rany a pak jdu dal. Z toho ale nutne vyliva, ze me nikdo nezna. Ani ja sama sebe, nevym co chci, nekdy mi prijde, ze ani nejsem schopna miovat, ze mi city nak unikaj, jsem snad sobec? Zpusobila moje introvertnost sebestrebnost? Kdyz nekomu reknu-nevym-odpovi mi "a kdo jinej by to mel vedet"?! Kyz sama nevym co chci jak za to muzu bojovat? Jak mam bojovat se svym zivotem?! Stava se mi, ze si stanovim neco ceho chci dosahnout, dotahnu to do konce, povede se, ale pak z toho nemam radost, proste jako bych to ve skutecnosti nechtela, ale co teda chci?! A vi to vubec nekdo?

tohle si potrebuju ujasnit...

Diskuse ke zpovědi

Protispamová ochrana
alt
Kathy • Upírka 1.2.2007 16:07

kazdopadne nejsi sobec.i ja mam v hlave zmatek a potrebuju si spoustuveci ujasnit ale me to nejde.Podle me to chce cas a pevnou vuli tkze dve slova: Veř a čekej!

alt
urbaja • Zloděj 31.1.2007 23:50

nejsi sobec... ale musíš mít ráda sama sebe, protože to je moc důležité, abys dokázala milovat někoho jiného... "Kdo se má skutečně rád, nebude u ostatních hledat to, čeho není sám schopen a dokáže lidi přijmout takové, jací jsou."

alt
31.1.2007 21:17

Musíš bojovat.

alt
Lazarus • Lord • Správce31.1.2007 20:04

Myslím, že to co chceš si tě najde samo.

alt
31.1.2007 19:54

Koukej...jsi ve veku,kdy vetsina lidi nema svuj vlastni nazor..
I kdyz vyjimky existuji..

alt
Gallilea • Tulačka 31.1.2007 19:20

Taky jsem byla taková, sice s lidmi nemluvím ani teď nějak moc často a spíše naslouchám, než abych řekla něco, co se ostatním nelíbí, přesto, když je to nutné, nenechám si srát na hlavu a řeknu i svůj dost ostrý názor nehledě na to, jak moc to onu osobu raní... bojuj....

alt
31.1.2007 19:01

Diky

alt
Katušenka • Osvícená žena 31.1.2007 18:54

Já to měla hodně podobně, ale pak jsem dostala do "držky" a hodně narazila. To bylo před rokem. Kdy mě vykopli z vysoké, ztratila jsem půdu pod nohama a všechno, co jsem do té doby měla, se změnilo.
Předtím jsem byla introvert, který měl hodně kamarádů, pár přátel. Ale poté, co jsem tak narazila, jsem zjistila, že mě lidi vůbec neznají a neumí mi pomoci, oni i chtěli ale nevěděli jak, protože mě vůbec neznali a já si myslela, že ano, že dávám věci najevo. Tak se teď už rok učím...učím se dávat aspoň trošku najevo pocity, ne že chodím se srdcem na dlani to ne, ale prostě dávám pocítit lidem, kteří mi za to stojí, co se se mnou děje, snažím se o to, snažím se vysvětlit, co se se mnou děje a hlavně se snažím nedusit pocity v sobě. To je to nejdůležitější. Zjistila jsem, že to, že se pokouším vyléčit si své rány sama je dobré, protože nejsem na nikom závislá, ale zase nesmím být sama a jen obklopena lidmi. Snažím se některé lidi k sobě pustit, abych nebyla na všechno sama. A neuvěříš tomu, ale už neberu věci jako samozřejmost a když se mi v životě něco stane, tak se z toho raduju a je to opravdu radost. To jsem u sebe nezažila, až za ten rok.
Pouštím k sobě některé lidi a začínám s tím něco dělat. Raduju se ze života daleko více než předtím. I když mi stále některé věci chybí a svým způsobem si stále lížu rány z té facky, co jsem dostala od života, tak jsem za ni vděčná, protože mi ukázala hodně...ukázala mi jaká jsem, i když se stále hledám, ale už toho o sobě vím více.
Tobě můžu jen poradit, aby ses začala zamýšlet nad tím, co děláš, proč to děláš a co u toho cítíš. Poznat samu sebe a zjistit o sobě vše, abys toho mohla využít. Nečekej na životní facky, protože ty hodně bolí a ono na to snad jde přijít i jemnější cestou

alt
Natiik • Upírka 31.1.2007 18:47

Nejsi jediná, co tO tak má...