Příspěvek

Konečná... Vystupovat...
Dobrý den pane Džobáku, Dobrý den Václave Klausi, Mír s Vámi tatíčku Masaryku...

Svět je tak prapodivný, zajímavý, úžasný a strastiplný, ale zároveň je můj, a Váš taky... Je smutný a někdy plný života a radosti a pak zase jinak. A každý člověk prožívá každý den jinak než ten druhý... A každý den se na světě stane takových věcí, co už se nikdy nemusí zopakovat... Je děsivé, že každý ten den nám uteče a nezažijeme všecky ty věci, co by jsme mohli... Ale zažijeme spoustu našich vlastních... Těší mě, že mohu prožívat alespoň něco, těší mě, že se mohu radovat, že mohu být smutná, že mohu být nešťastná a pak zase spokojená... Těší mě, když mohu být zamilovaná... Když mohu na někoho myslet a vím, že ho nikdy nebudu mít, ale zároveň vím, že ho budu mít alespoň ve svých myšlenkách... Třebas ne dlouho, a nebo naopak až do konce života, kdo ví... Ale i to na světě miluju, tu jeho nevyzpytatelnost, někdy hraničící se zákeřností. Je mi tolik podobný a zároveň tak odlišný ode mne...

Světe, živote, lidé, přátelé i nepřátelé, rostliny i živočichové, Stubby: Miluju Vás!

0 komentářů