Příspěvek

Maturitní večírek aneb tečka za čtyřmi léty
Všechno v našem životě jednou skončí, naši existence nevyjímaje, přesto je někdy těžké připustit si nutné změny, které aniž jsem si to kdy pomyslela bolí. Včerejší maturitní večítek byla poslední sladká tečka za mým středoškolským studiem. Při vzpomínách, jenž obsahují jak chvilky plné neskonalého štěstí tak zážitky né tak příjemné, docházím přes všechno k závěru, že nelituji jediné minuty strávené na střední škole (přesněji jak už jsem několikrát psala Klasické a španělské gymnázium Brno-Bystrc).

Po příchodu na místo srazu s několika spolužáky jsme se přesunuli do dějiště našeho posledního rozloučení. Podnik jsme z jedné předešlé návštěvy znala, dnes jsme však měly přístup do části rezervované pro nejrůznější oslavy. Z dvou projených sklepních místností s typickým obloukovitým stropem nevyzařovala žádna známka čehosi neobvyklého. Přední místonost zdobil jediný světlý záchytný bod - bar, zbylý prostor byl vypněny stoly s pohoštěním, které vypadalo velmi lákavě již na první pohled. Po vstupu do druhé části jsem spatřila dva dlouhé stoly lemující úzkou místnost. Při pohledu na jejich uspořádání jsme měla velké pochybnosti o inteligineci člověka, který je umisťoval. Až podrobnější úvaha mě přesvědčila o opaku, bylo to jediné možné řešení jak naskládat co největší počet návštěvníků do relativně malého prostoru.

Při vstupu na místo konání jmse ihned spatřila několik známých tváří. Uklidnilo mě,že přece jen o zábavu bude postaráno už od prních chvil. Mýlila jsem se. Atmosféra panující v sklepních místostech odpovídala jejímu umístění. Záhrobní, hřibotvní nebo neutěšitelně ponurá snad odnoš zábávy. Většina příchozích prvotní rozčarování věnovala zaplňování svých žaludků. přidala jsem se byl to jeden z mála nápadů jak alespoň na chvíli zapomenout. S postupem času se místnosti začaly rychel plnit, vzduch se stáváal nedýchatelným a beznaděj padající na mou hlavu bylo potřeba čelit. Rozhodla jsme s epro radikální krok na chvíli odejít. ne však sama, ale doprovodu duše mi nejbilžší - Lili. S procházkou po podvečerním Brně souhlasila. Lehký vánek proletující ulicemi příjmně osvěžoval tělo a pročišťoval mysl. Po návratu jsme ani netoužila, ospalost zábavy v místě knání večírku mi odčerpávala poslední zbytky energie, která mi přímo přikazovala její doplnění. Souhlasila jsem, co ci tělo žádá má taktéž dostat. U mě si žádalo energii ve formě tekutiny, nikoli však s příměsí alkoholu ani kofeinu, tomuto pro tento speciální okamžik posvědcenému nápoji přiřkli jméno Redbull. Optimismus sice nebyl součástí balení, tělo dostalo potřebnou energii,což bylo pro tento moment hlavní.

Naší nepřítomnosti na večírku si nikdo nevšimnul. S neskrývaným zklamáním jsme obě konstatovali,že s enezměnilo vůbec nic. Zábava byla těžce pod bodem mrazu. Ani ne po čtvrt hodině jsem Lili vytáhla ven znovu. Nebránila se což mne udivilo. Venku jsme jí řekla proč tam zatím nějak nemůžu v klidu setrvat a pokoušet se bavit. Nevím proč, ale stále v místnosti nebyl člověk jehož jehož přítomnost nevyhledávám, ale přece jen chci vědět kdy se na daném místě objeví. Jedná se o mého bývalého profesora dějepisu. Událost,která mne k němu na krátký čas pojila je však zapomenuta. Rok starym uletem se přece nikdo už zabývat nebude. Je to jen úsměvná tečka za mou naivitou.

Lili se mému záměru trochu podivila. Neříkala však nic. Za čtyři roky si nejsíš na mé někdy podivné úvahy a občas zkratkovité a nepochipitelné jednání zvykla. Zbytek procházky jsme probíraly vztahy. No spíš já jí líčila, proč hodlám můj (teď už bývalý) svazek ukončit. Chápala, ale poradit nemohla.

Ani po druhém návratu se nic nezměnilo, alespoň pro mě ne. Lili potěšila přítomnost dvou známých, mohu snad použít i slovo kamarádů z paralelní maturitní třídy. Nechala jsme ji s čistým svědomím v jejich společnosti a vydala se hledat spoečnost,která by vyhovovala mým požadavkům. Stalo se tak hned u prvního stolu. Osazensto bylo spíše opačného pohlaví než já, ale to mi docela vyhovovalo. Jmenovitě už přesně nevím kdo všchno tam seděl.ale to není určující. Vím,že tam byl Dave, který sám o sobě znamená velmi příjemnou konverzaci na nejrůznější témata, dál některé z našich SS (SuperStar - ale neberte to jako hanlivé označení, jsou to celekm v pohodě holky) a zbytek část z našich potencionálních kulturistů ozčovaní jaky BodyBuilders (ci jak se to píše )KOmunikace za začátku vázla. Bavila jsme se se svou bývalou sousedkou Katkou a tak po různu. nesmělo chybet pro mě nenáviděné fotografování v tch nejnesmyslějších pózách,ale dobře za to aspoň budou veselé vzpomínky. Já osobně focení z duše nenávidím,ale na pás snímcích se vyskytuji, kupodivu pokaždé v přítomnsti Davida, což už dost dobře nechápu,ale dejme tomu.

Od tét chvíle večer plynul sice pomaleji než bývá zvykem, ale zábevně. Konečně jsme s ebavila. Jen težko to muho připisovat učinkům alkoholu, který sice v mé krvi koloval v hojné míře,ale známky opilosti ci pozdeji ranní kocoviny se opravdu neprojevily ani v nejmenším.

Sice později,ale přece dorazil i poslední člověk, jehož jsme si na večírku přála mít, nejdenalo se o mého přítele, ale o kamaráda s ekterým mě Depres seznamila na stužkováku. Je to fakt dost v pohodě týpek i když tenkrát jsme ho znala jen od vidění hned jsem se s nim měla o čem bavit. Téma byl samozdřejmě metal, ale díky za něj. Byla sem opravdu rádá,že ho vidím, nevím proč ale konvarzace s ním mi přišla asi jako jeden z nejsvětlejších bodů večera probírali jsme co jiného než opět matalovou hudbu přesněji teda hlavně Children Of Bodom a jejich dokonaleho frontmana jmenem Alexi Laiho . Jeho přítomnost ě opravdu velice potěšila.




Pokačování příště

0 komentářů