Příspěvek

Dnes...
...při fyzice.
Začala jsem brečet, jak malé děcko.
A profesora zrovna napadl ten krásný nápad-vyzkoušet mě.
Zmohla jsem se jen na odůvodnění, že nic neumím a k tabuli nepůjdu. Nepochopil by, nikdo by mě v tu chvíli nepochopil. Přitom jsem kompletně všechno měla naučeno. Strávila jsem nad tím mnoho hodin. Věděla jsem, jak ten příklad vypočítat.
Ale celá jsem se klepala, slzy mi tekly po tvářích. Přemýšlela jsem vcelku racionálně.
Dal mi za pět, nechal mě sedět
Teoreticky teď propadám.
Byl to snad nejtrapnější moment mého života.

Vím, co a jak. Zkoušela jsem se uklidňovat nejrůznějšími metodami-bez šance.
Přitom mě nic neštve, s nikým nejsem rozhádaná, nejsem zamilovná, s rodinou nemám potíže. Zkrátka nic. Takhle jsem se nesložila ani tehdy, když jsem se musela vzdát toho nejcennějšího, co jsem na světě měla.

Nechápu to. Nejvíc mě dráždí fakt, že moje tělo si dělá, co chce a já nejsem schopna ho kontrolovat...

0 komentářů