Příspěvek

ON
Jelikož je přísun článků pozastaven, msím ho napsat zatím sem... je to moje takřka prvotina, no, snad se bude líbit. Napadlo mě to o výtvarce, když mi bylo so bad.

Konečně se k tomu odhodlal. Myslel, že to bude bolet, ale skoro vůbec nic necítil. Podíval se na svou ruku, sledoval stružku krve, která barvila podlahu pod ním doruda. Šel nekončícím tunelem - a pak už nic...nic si z toho nepamatoval.
Probudil se. To, co uviděl, ho velice překvapilo, ale nevyděsil se... Několikrát se pokusil zabouchat na prkna, paksi uvědomil, že ho nikdo stejně neuslyší.
Rozhodl se, že chce ven. Trvalo to dlouho, avšak zvládl to. Už je tomu několik let. On však roky nepočítá, je mu to jedno. Každý jeho den vypadá stejně...za světla přemýšlí - PROČ??? V noci pak vychází ven, vzhlíží k bledému měsíci a přemítá... Myslí na různé věci - na rudé růže v zahradě, temný les, déšť bubnující na okenní tabulku a hlavně na lásku - už ji nikdy neprožije, nemůže.
Zná jen hlínu a dřevěné trámy, které jsou mu věčným domovem. Jeho jedinými společníky ve věčnosti jsou brouci, žížaly a občas nějaký krtek. Ti mu ale nemohou pomoci. Často myslí na to, proč skončil takhle- proč prostě jednoduše nezemřel jako ostatní. Jeho tělo bylo pohřbeno, ale duše v něm přetrvala. Chtěl najít klid, přitom si připravil nekonečné věky soužení.
Možná mohl vydržet, ale teď už je pozdě. Ukládá se do své rakve a ví, co ho příští den čeká. Samota...

0 komentářů