Příspěvek

tož...
1. dnes byla "pr**l"... tři záchvaty bezpříčinné depky, naštěstí jen párminutové, ale akorát na fyzice, kde jsem ani neměl lavici, za kterou bych se schoval, pož jich bylo v učebně málo... jo, a teď večer, když přišla sestra domů, tak pustila soundtrack z House of Flying Daggers. prvních pár songů jsem to nevnímal. pak jsem to vnímal. pak mi to začalo vadit. trochu, dost, trochu dost, moc, strašně... udělalo mi to takové bolestivé smutno, že jsem se nakonec velmi agresivním způsobem zvednul a vypnul to... přehrávač jěště žije... kupodivu... O
...a smutno pomalu odchází, zčásti asi proto, že jsem na mm, nevím, v posledím čase se tady začínám cítit tak, jak jsem se kdysi cítil doma, když byla jěště základka mou noční morou...
...v klidu, bezpečí, teploučku...
jen si tak tady píšu do denníčku, a každej to má v podstatě přístupný, ale asi tak 1350 obyvatelům je to jedno, možná tak 5 lidí to čte (úpřimně? 5 mi přijde too much...), přičemž je jim to do velké míry jedno... ve stylu jako že do mně nerejpaj, když je tady něco nehezkého...
...teda jeden rejpá, teda zvyknul, ale to je/bývalo příjemné rejpání, protože to bylo od člověka, u kterého chci, vulgárně řečeno, aby mu na mně záleželo...
...hahaha, zákeřná věta...
nemyšlena tak, jak vypadá na druhý pohled... tedy můj druhý pohled... žádný intriky se nekonaj... holt, smůla, děte si pustit telenovelu...

0 komentářů