Příspěvek

Zabít toho člověka ve mně, který si říká mým jménem...
...ráno, d**ilní nálada... poobědě neutrální, pak znovu d**ilní...
...proč píšu tenhle denník? špatně: pro koho? někdy pro někoho konkrétního, někdy pro nikoho, někdy pro sebe. a pak je v tom bordel.
někdy mám výčitky svědomí, když sebou někoho - kohokoli, nějak - jakkoli zahlcuji. někdy je to nepříjemné mně, když mě někdo nutí, abych mu o sobě říkal - toť důvod, proč jsem se pohádal s tou holkou z brazilie. někdy je mi jedno, že někoho otravuju, a někdy mě to dokonce baví. v každém tomto někdy neco produkuju, a pak mám v jiném někdy potřebu obhajovat to, nebo se z toho spovídat, nebo to zrušit. obhajovat to v jiném někdy nemůžu, protože mi to tehdy nedává smysl. zpovídat se z toho nemůžu, protože podle toho ve kterým jsem někdy je mi to buď úplně fuk, nebo nechci nikoho otravovat.
když něco píšu pro někoho, mám pak potřebu to obhajovat před někým jiným. když to nepíšu pro nikoho, je mi pak blbý, že si někdo bude myslet, že to možná bylo pro něho, ale pak si nadávám, že jsem d**il, pož já jsem jedinej, kdo si z nějakého důvodu všechno vztahuje na sebe. snažím se toho zbavit, ale jde to těžko, hlavně někdy.
Planescape: Torment soundtrack - Fhjull's theme... alespoň myslím...
...když je tma, jsem tmou. když je světlo, jsem světlem. když jsem blízko slunce, jsem skoro sluncem.
když není nic, nejsem ničím, ani sám sebou, protože nemám žádné "sám sebou". alespoň většinou ne.
Pain? who cares?
Anger? who cares?
sadness? guess what: who cares?
noone.
nejsem sebou, protože jsem se naučil, že to míň bolí. lidi míň buzerovali, když jsem na to, co dělali, nereagoval. nebo taky víc, jak kdo, ale já jsem to pak vnímal nějak míň.
dělají mi něco? je mi to jedno, já přece nejsem.
Annah's theme... aspoň myslím...
nejúčinnější způsob, jak se nesklamat, je nemít očekávání. nejúčinnější způsob, jak nepocítit ztrátu je nedělat si na nic nárok. nejúčinnější způsob jak neztratit naději je žádnou nemít.
ale stejně to člověku nedá... něco mu nedovolí zbavit se takhle bolesti. když člověk takhle žije, z času na čas se bolest stejně dostaví... myslím - ono to bolí furt, ale na to si člověk zvykne, takže to pak vlastně nebolí, i když to bolí. a pak bolí něco, co vlastně bolí, nebo by mělo bolet, hodně... a toho se člověk nezbaví.
i když chce. člověk ze sebe nemůže udělat necitlivou mašinu, bez ohledu na to, jak moc to chce.
"Ony ty holky si musejí pomoct samy a jejich bolest vyplývá z toho, že nevědí, jak si mají pomoct..." tak nějak to bylo?
ony ty holky se snaží udělat ze sebe stroje, aby nic necítily, tedy aby necítily bolest. když vykrvácíš, tak už krvácet nebudeš - teoreticky. když si ublížíš na nejvyšší možnou míru, to že ti okolí ubližuje už nepocítíš - teoreticky... v praxi to nefunguje...
...taky proto je to bolí...
proto se mi líbí text té songy

"I hurt myself to see, if i can still feel.
I focus on the pain, the only thing that's real."

protože je pravdivej, i když to tak na první pohled vypadá, ale na druhý ne, ale na třetí pak znovu ano a tak to taky zůstane, nebo bůhvíjak...

...a proto se taky člověk naučí myslet ze všech stran a vidět věci ze všech stran, aby pak nevěděl, jestli mu to vadí, nebo ne, jestli ho to bolí, nebo ne. aby nevěděl, jestli je smutnej, nebo veselej, nebo co...
...neudělá tím sice ze sebe stroj, ale jenom zmateného človíčka, který musí přemýšlet, aby zjistil, jak mu je a s čím souhlasí a s čím ne, a co se mu líbí, a co by chtěl. a pak si taky nadává za svou naivitu a hloupost, protože to, co by chtěl je ve výsledku směšné a nemožné. ve výsledku je on celý nepodstatný a nepotřebný a proto odmítá zaměstnávat sebou jiné lidi.
a tak sebou zaměstnává jen sám sebe. a tak mu v hlavě vznikne samostatně fungující svět, který je tak velký, a kom... ne, komplexní ne, tak velký a zmatečný, že ho bolí, když ho musí někomu vysvětlovat, protože je strašně náročné to dostat do slov, jěště k tomu do angličtiny... měl by problém říct to i slovensky...
Když chceš poznat člověka, musíš vidět svět tak, jak ho vidí on. To bývá těžké, když však nemáš vlastní pohled na svět, je to ...lehké...
Jenže pak je nesmírně těžké, spoznat tebe...
A jěště horší to pak je, když si někdo myslí, že tě dobře pozná, přičemž viděl možná tak deset procent z toho, co jsi.

Dostávám se do stádia, kdy se zhroutím sám do sebe. Kdy svět uvnitř bude tak velký a těžký, že mě to do něj vtáhne, a já se tam stratím.
Jsem vším, abych byl ničím, ale být ničím bolí, tak to obhajuju tím, že jsem vším.
Celek je míň, než součet částí ze kterých se skládá.
Plnost a prázdnota je jedno a to samé.
Forma a obsah taky.
Celek je částí, část je celkem. A oba jsou prázdnotou.
Nesmrtelnost je jen horším druhem smrti.
O tom je Planescape: Torment.
Proto si ho navždy zapamatuju.

Pro koho je tento text? Pro nikoho, pro mně.
A částečně je to taky "pomsta".
A taky pro nikoho, i když je pro někoho, protože je mi blbý tímhle někoho otravovat...

"Líbí se mi zahlcovat lidi svými myšlenkami. Mám ráda, když si nad tím, co napíšu, musejí lámat hlavu."

tož i já si ji teď musím. Víš kolik to dá práce, odfiltrovat absurdní sebestřednost, i absurdní skromnost, jen aby člověk mohl pochopit, o čem to je?
zatím se mi to jěště nepovedlo...

ten záznam ti tak lehce neodpustím...
...Midnight není zas až tak inteligentní...

a zase pomalu přecházím do jiného něčeho. bolest ostává, mění se willing exportovat se, a zahlcovat sebou jiný lidi.

...tak takhle vypadá moje depka...

0 komentářů