Příspěvek

Tak...opět jsem to nezvládla...Snažila sem se to vykomúenzovat tim,že nic netrvá věčně a že to vždycky můžu skončit,najendou si ale připadám nesmrtelná...Můj největší trest je můůj živtot...Touhle věcí jsem si připomněla všechno ostatní..Jaká jsem troska...Může vůbec člověk v takovym psychickym stavu studovat psychologii? No jasně,že ne...Sakra,proč?O co se mám teď opřít?Je mi moc zle...Můj domov...Můj velkej sen... můj život...Vše zničeno.. Přeju si smrt,zatim vim,že to neudělám,ale přeju si jí...Klidně bych na sebe vzala všechny nemoci světa...Sem labilní a zoufalá..Kdy byl ten den,kdy se to ve mně zlomilo?Byl to ten den se zapalovačem? nebo s knížkou pohozenoou na koberci? nebo dnem kdy dávali poprvé v televizi Titanic ale zlá,nemožná Verča,která se natotak těšila se nemohla dívat?Nebo naší poslední dovolenou na Slovensku kde se o mý nemožnosti dozvěděl celej zájezd?Tch situací je tak moc...Teď už to nemá cenu hledat...Víš co mě te'd napadlo? Že bych se jednou mohla přestěhovat na nějakej malej ostrůvek,kde je jenom pár lidí..hodnejch lidí...hodně knížek...a jinak nic...Nemusela bych se tak bát a třeba bych byla i šťastná...Můžu o tom před spaním snít..

0 komentářů