Příspěvek

Dopis..
Nevím, kdy naposled jsem ti psala dopis. Tam do té dálky, kde se nacházíš. Musí to být dálka asi jako všechna království za sedmero horami a řekami, mimochodem myslím, že to je taky pěkně zaostalé místo, když mi ani na jeden dopis neodpovíš, zřejmě si ani jeden dopis nedostal, někam se asi zatoulaly. Dnes je krásně, ten jarní sluneční den, který jsme tak milovali. Pravý čas na posedávání na dece a koukání na mraky a přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta, pravdě, kterou jsme nikdy nevyřknuli.
Když je takové počasí nutí mě něco ve mně, přemýšlet o tobě mnohem víc než normálně. Už je tomu dlouho, co jsme spolu pořádali čajové dýchánky a vymýšleli lepší svět, pro nás pro oba a zvlášť. V něm jsme měli každý svůj vysněný sen. Byli jsme tak rozdílní, s rozdílnými pocity a svět brali, tak trochu jako grotesku. Oba jsme se báli toho svého. Víš, jak jsem Ti vyprávěla o včelí královně, smutné princezně a malé víle? O tom, jak jednou svět možná pochopí, kdo jsem. Škoda, že Ti to nemůžu vyprávět osobně a vidět, jak se přitom na mě díváš, jak se směješ. Moc si se nesmál, jen koutky Ti občas cukali. Ale Tvé oči, vždy tak usměvavé, zvládli to za pusu. Někdy mám pocit, že pro svět jsem až příliš nepochopitelná, ty si mě chápal, byl si můj svět. Když si odjel, ztratila jsem svůj svět. Měla bych Ti to vyprávět od začátku, není na to čas a stejně to víš.
Když o Tobě přemýšlím, myslím na to, co by si tomu asi tak řekl. Věřím, že by si měl radost za mě.
Věřila jsem spoustě věcem, lidem a ty mě postupně opouštěli a ztráceli mou důvěru. Jen málo z toho, co jsem měla, zůstalo semnou potom, co si i ty odešel. Sám dobře víš, že to, co chceš, co doopravdy potřebuješ, je těžké najít a splnění snů se tak neustále vzdaluje.
Když jsem se dřív dívala z okna, vracela jsem se do minulosti, pokaždé jsem přemýšlela o tom, co nemělo cenu. Věci se stávají a vše plyne dál. Je jen na nás, jak se k tomu postavíme. A já příliš dlouho stála. Nic mě nenutilo popojít, byť jen o malý krůček dopředu. Abych popošla, chybělo mi toho mnoho. Neztratila jsem svůj smích a pohled na svět. Ztratila jsem lásku a přátelství.
Budeš se divit, ale už jsem ztrácela optimismus, vše do čeho jsem dávala duši se hroutilo. Pak se stalo něco, co mě zase donutilo začít myslet zvesela, něco co mě nutilo ráno vstát a myslet na něco krásného, usmívat se a nevědět čemu.
Sám dobře víš, jaká jsem. Nebyla bych to já, kdybych to od sebe ze strachu neodháněla. Víš, jak jsem se vždycky bála toho jaká jsem možná pro ostatní příliš ničivá, vše, co jsem milovala jsem nakonec ze strachu, že ublížím, zraním, odehnala. Možná jsem hloupá, když si to myslím, co myslíš?
Nebyl si tu, aby si mi dal radu. A já si musela poradit sama. To víš, že jsem to nakonec pokazila já. Udělala jsem to, co jsem přesně nechtěla. Odehnala jsem, to co se mi za můj život nikdy nepodařilo najít. Příliš jsem se bála, příliš jsem po tom toužila, příliš to milovala.
Až časem mi došlo, jak tohle bylo pro mě důležité, jak moc to potřebuji, abych ráno vstala a smála se. Neusínala s pláčem a strachem ze sebe sama. Neuvědomovala jsem si, jak to pouto bylo silné a důležité. Nejhorší bylo, že jsem si neuvědomila, jak to ublížilo. Víc než mě. Byla jsem to já, kdo tu ublížil.
Ani nevíš, jaké jsem měla štěstí. Můj nově nalezený svět, měl ohromnou trpělivost. Nevím proč a jak, ale zůstal. ZŮSTAL, můj svět se prostě rozhodl, že to vydrží.
Věřím, že tohle je to pravé pouto na celý život. Má to tak prostě být. Zůstane to napořád. Je to nejsilnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Spojilo se vše, co jsem kdy chtěla láska i přátelství.
Vidíš, já svůj sen našla. Můj svět mě pochopil. Jsem pochopená tím nejvíce cenným, co mám. Abych řekla pravdu, můj sen si mě našel sám, aniž by o tom věděl. Jsem spokojená a vlastně, můžeš za to ty. Sice mi to trvalo dlouho, ale je to hlavně díky tobě. Vše zlé je pro něco dobré.
Škoda, že tu nejsi. Je toho daleko víc, co bych Ti řekla. Jak se ráno probouzím s úsměvem na tváři, jak na vše hledám kladnou odpověď, jak mám pro co žít, jak mám chuť se pořád smát a když se podívám z okna, nevracím se do minulosti, přemýšlím o budoucnosti. Jak svůj svět miluji, jak je to pro co dýchám a jak díky němu mám pocit, že už nikdy nebude nic zlé.
Je toho hodně, co bych řekla.
Doufám, že se máš tak krásně a žiješ svůj sen, tam daleko beze mě. Někdy Ti zas napíšu.
Tvá malá víla.

0 komentářů