Příspěvek

PoDlouhéDobě...
...sem zase něco napíšu. Je toho dost co se stalo od posledního zápisu. A upřímě když si přečtu ty dva co tu mám, je mi to až k smíchu co jsem považovala za problémy a z čeho sem se hroutila. Náš náhled na to co je problém a co ne se asi zkušenostmi dost mění, ale i tak když se dočtu že jsem považovala za neúnosnou situaci když se na mě vybodnul kámoš (no dobře pro mě znamenal o něco víc než jen kámoše ale to mě neomlouvá), nevím, jestli je mi víc do smíchu nebo na zvracení z vlastní naivity.
Já vím, že za pár měsíců se budu tomuhle zápisu smát úplně stejně, ale teď jsou to pro mě důležité věci. Tak postupně:
Je to asi tři měsíce, co se mi zabila kamarádka. Měla to vážně těžký a já chápu proč to udělala, ale stejně si to občas vyčítám. Možná sem moc vztahovačná, ale nemusela umřít, kdybych dělala co sem měla. Kdybych si přečetla jeden zatracenej mejl. Poslala mi ho dva dny před svou sebevraždou, ale já si ho přečetla až to ráno, kdy už byla mrtvá. Už jednou jsem jí sebevraždu rozmluvila, dokázala bych to znova ale...no nic, jdeme dál.
Měla jsem přítele. Byl to fajn kluk, aspoň to tak vypadalo, ale zdání, jak známo, klame. Byla jsem s ním 14 dní a z toho mě týden podváděl s nějakou blondýnou. Hodně mi tím ublížil. Když jsem se to dozvěděla, jen jsem asi hodinu seděla a zírala před sebe do zdi, neschopná čehokoliv. Prostě šok. Vykládá mi jak mě miluje a přitom má jinou a aby to nebylo málo tak i když mi přiznal že mě s ní podváděl, klidně mi byl schopnej vykládat, že když říkal "miluju tě" myslel to vážně! Ale už je to dobrý, po tom co jsem se z toho šoku probrala, popadnul mě strašnej vztek. Rozhodla jsem se ho nadobro vymazat ze života. Zapomenout. A začala jsem tím že jsem hledala nového kluka.
Ne, Tomáše se mi vymazat nepovedlo, ono to ani nejde když mi píše a svěřuje se jaké má s blndýnou problémy (asi jsem vážně mrcha ale místy z toho mám škodolibou radost, pocit zadostiučinění, že si to ten mizera zaslouží), ale každopádně jsem ho vymazala ze srdce a dala to místo někomu jinému. Všechno má svoje "ale", jenže to tady veřejně rozepisovat nechci.
Tohle byla spíš okrajová informační záležitost, než nějaký problém. Vzhledem k tomu jak jsem se na začátku vysmála svým dřívějším "problémům", tohle vážně nemůžu považovat za důležíté, je to totiž asi na stejné úrovni.
Víc mě trápí, že přímo magneticky přitahuju smrt. Jenže místo toho, aby ta černá dáma sejmula mě, ohání se kosou všude kolem a mě vždycky mine. Když se zabila Dia, bylo to zlý, vyčítala jsem si, že jsem jí nepomohla, ale přesto jsem se mohla uklidnit tím, že se má lépe a že já ji k tomu nedohnala. Ale nebyla poslední z mých známých, kteří si zvolili definitivní útěk touhle cestou.
Poznala jsem vážně zvláštního kluka, možná trochu cvok, ale milej a hodnej kluk. Myslel, že je anděl. Během pár chvilek na netu se do mě zamiloval že prý sem ta pravá na kterou čekal, a po pár dnech už byl vyloženě posedlej. Já ho nechtěla hned odepsat, i když sem k němu necítila nic víc než sympatie a zájem jakožto o neobyčejnou výjimečnou osobnost, ale byl to sympaťák a zajímavej, ale nějak nám pořád nevycházely naplánovaný schůzky. Pak ho odvezli do nemocnice že kašlal krev. Bylo mi ho líto ale normálně jsem žila dál. Našla jsem si přítele, Set (tak si říkal ten "anděl") o něm ani nevěděl, ale přesto jsem se pár dní na to od jeho sestry dozvěděla, že se zabil. Kvůli mě, protože já mu prý nedala šanci a ublížila mu. Připadala jsem si fakt horzně a ještě pořád připadám, je to teprve pár dní. Smrt vnímám jako každodení součást života, všudypřítomnou sílu, která dokáže kohokoliv během okamžiku vyrvat ze světa, ale když ji přivolám já sama, je to...připadám si jako vrah. On chtěl žít, dokud nepoznal mě a nezjistil že mě nemůže mít. Já vím, nedala jsem mu žádný důvod aby se na mě tak upjal, nedávala jsem mu žádné falešné naděje a nijak ho nepovzbuzovala, ale přesto mě to mrzí a připadám si zodpovědná. Nechat někoho umřít protože jste se včas nedozvěděli o jeho úmyslech je jedna věc, ale dohnat někoho k sebevraždě...
Snažím se s tím vyrovnat, a jsem moc vděčná svýmu miláčkovi, že mi s tím celkem pomáhá už jen tím, že je se mnou, a taky Evičce a Móně, že mě nenechali sedět doma a vytáhli ven na zábavu. Aspoň mi došlo, že i když je Set mrtvej, já žiju a budu žít tak abych si ten život aspoň trochu užila. To, že on o tu možnost přišel neznamená, že já budu žít jako poustevník.
Odpust Sete a odpočívej v pokoji. Budiž tvá smrt lepší, než tvůj život, který byl příliš bolestivý pro někoho, jako jsi ty. Mrzí mě, že právě já byla tvou zkázou. Promiň.
Nuže to by byl hrubý přehled. Vynechám nepodstatné hlouposti jako např. že mě tu někteří lidé nazývají lhářkou, jelikož nepovažují za možné, aby kolem mě lidé takhle pořád umírali. Je to jen Vaše věc co si o tom všem myslíte. Názory nikomu neberu a to je mi svaté.

0 komentářů