HRANICE

Vzpomínám si, jak se mi jednou zdál velmi podivný sen… Nemyslím si ovšem, že se jednalo o sen, protože následky tohoto na mne dopadají dodnes. Až toto dočtete, uvidíte všechno v trochu jiném světle, budete pochybovat o samotných základech všeho dosud poznaného, budete pochybovat o čemkoliv, nač si vzpomenete… Ani Země nebude kulatá… Jako vždy jsem unavený ulehl. Spím většinou zcela klidně, náměsíčný jsem byl jednou a to bylo před mnoha lety. Nějakou dobu před usnutím jsem rekapituloval den, hodnotil jej, tak jako to obvykle dělávám. Užíval jsem si vzpomínky, plaval jsem v nepředstavitelné hmotě emocí nahuštěných na sebe, natlačených do jediného nezměřitelného okamžiku, do světa, kde neexistují žádné zákony. Žádné zákony – ani právo, ani vlastnictví, ani náprava, ani fyzika, ani gravitace, ani matematika, ba ani existence. Tento svět má mezi námi svá pojmenování. Někteří jej nazývají éter, někteří odpad mysli, někdo mu říká jednoduše snění nebo ještě jednodušeji – spánek. Tedy mé tělo přepadl spánek, nekompromisně nejčastější utlumení v našem universu. Usnul jsem. Tělesná teplota klesla. Tep se zpomalil. Cosi ke mě přišlo. Popadlo mě to, už ani nevím za co, nebyl jsem hmotný, popsal bych to jako kdyby vaše celé tělo strhl vír. Všechno se točilo a zrychlovalo. Trvalo to. Zdálo se, že se ten pocit bude zrychlovat donekonečna. Až najednou konec! Stál jsem na pokraji světa… Víte jak vypadá okraj světa? Není to skála, pod kterou šumí vlny oceánu, není to louka, za kterou začíná les, není to tmavá chodba a místnost, ve které se svítí, není to noc a den, není to oheň a voda – žádné rádoby reálné opaky. Bylo to něco nečekaného. Něco, co se nezdá skutečným. Taky nebylo, já nebyl skutečný, nemohl jsem mluvit, hýbat se, jenom jsem viděl a myslel. To bylo vše. Byl jsem myšlenka. 1, KAŽDÝ, KDO USNE, JE MYŠLENKOU. Chcete – li vědět, jak vypadá kraj světa, usněte. Kraj světa je počátek všeho. Je to vznik, je to existence, je to nehmota, čistý strach, čistá radost, jasná emoce. Žádná příměs, nepřesnost nebo nedokonalost, jak jsme zvyklí z přírody… Kraj světa je jako šachy. 2, NIC NENÍ ČERNÉ NEBO BÍLÉ. Okraj světa ano. Proč to tak je? Každý přeci víme, že ve snech neexistují zákony – o tom nemusíme debatovat, to všichni z vlastních zkušeností víme, ve snech můžeme co chceme. V naší nesnové, chcete – li reálné existenci, zákony existují. 3, PODSTATA JE ČERNÁ A BÍLÁ. Proč? Tak ještě jednou. Jste vzhůru: Jste pod vlivem zákonů (jakýchkoliv). Sníte: Zákony neexistují (ani je nelze vytvořit). 4, ČERNÁ NEEXISTUJE BEZ BÍLÉ. Proč? Bez mínus nebude existovat plus. Bez severu nemáme jih, bez ženy se nenarodí muž, bez muže žena nezplodí dítě… 5, BEZ MYŠLENKY NENÍ ZÁKON. Jak to, ptáte se? Každý kdo usne, je myšlenkou, myšlenka není pod vlivem zákonů, každý, kdo je vzhůru, není myšlenkou, je pod vlivem zákonů… Co si myslíte, že by se stalo, kdyby myšlenka podléhala nějakému pravidlu? Nebo kdyby člověk měl 100% svobodu? Víte jak vypadá okraj světa? Není to skála, pod kterou šumí vlny oceánu, není to louka, za kterou začíná les, je to šachovnice, černý a bílý král, omezený prostor pro každého pěšáka, kdy okraj reality a reality je každé druhé pole a to mezi tím je také realitou, ovšem tou ukrytou a utajenou. Realita není průnikem dvou množin, jsou to dvě množiny, jejichž průnik je Příroda – Země – Náš svět… Takže do jednoduché podoby: 100% spánek = černá barva, 100% bdělost = bílá barva… Víme, že 100% ani jedno nemůže nikdy prakticky nastat, ale teoreticky to existuje… Průnik je tedy procentuální rozdíl těchto dvou praprvků. A TOHLE je skála přecházející v oceán, noc přecházející v den, voda, hasící oheň… Proto v NAŠÍ realitě NIC NENÍ ČERNÉ ANI BÍLÉ, ale VŠE JE JEN ODSTÍNEM, JEHOŽ INTENZITU NEMŮŽEME NIKDY POZNAT!!!