Anděl

    Anděl roztáhl křídla, skočil a letěl prostorem. Letěl nad světem až našel svého Člověka. Snesl se níž a vstoupil do něj.
    Člověk chodil prostorem. Nebylo to město, byl to jen prostor. Alespoň pro něho.
    Láhev cinkla o láhev.
    "Zase už prázdná," řekl Člověk.
    Už ani moc nevnímal, asi nechtěl.

    "Proč to musíme dělat takhle? Proč musíme `obsadit` živou bytost?" ptal se Anděl.
    "Protože takhle to prostě funguje," přišla odpověď.
    "Ale proč ti lidé pak trpí?"
    "Protože to tak funguje!"

    Člověk seděl na skále a díval se před sebe. Opravdu se díval nebo to tak jen vypadalo?    Láhev cinkla o láhev.
    Anděl seděl na skále a díval se před sebe. Opravdu se díval. Poslouchal myšlenky Člověka, cítil jeho bolest i nevolnost z přemíry alkoholu. Vůbec se mu to nelíbilo, chtěl by odletět, ale nemohl. Nemohl ho tam jen tak nechat. Tak tam seděl, v Člověku, a čekal.
    Člověk seděl doma, díval se na stěnu a kouřil cigaretu.
    Prázdno, prostor, nic. 
    Anděl stál vedle a díval se na něj. Chtěl mu nějak pomoci, ale nemohl. Andělé nesmí pomáhat, jen lidé mohou. Andělé do nich jen vstupují a navádějí je.

    "Nejde to změnit?" ptal se Anděl.
    "Ne!"
    "Už tak dlouho vstupuji do lidí… Téměř vždy je to pak bolelo… Tolik let, tolik lidí, tolik bolesti a smutku.
    Ticho, žádná odpověď.

    Anděl stál vedle svého Člověka a přemýšlel. Chtěl něco udělat, cokoliv. Jen aby to změnil. Nevěděl.
    Najednou ucítil něco teplého na tváři. Sáhl si na obličej a cítil vlhko.Tolik let, tolik lidí a teprve teď, poprvé ve své existenci, plakal. Byl zmatený. Rozběhl se, roztáhl křídla, skočil a letěl. Plul prostorem. Někam. Nikam.
    Člověk trpěl. Utápěl smutek v lahvích vína.
    A Anděl plakal. Chtěl alespoň naznačit, že je tu, že stojí při něm, při Člověku. Roztáhl křídla a vytrhl si několik jasně bílých per. Upustil je na zem a pomalu odešel.
    Člověk šel prostorem, bosý. Něco ho bodlo do nohy.
    "Kurva," řekl polohlasem a podíval se na podlahu. Zaostřil a uviděl pár dlouhých per. Zvedl nohu, jedno se mu zabodlo do chodidla.
    "To mi sem chodí i ptáci?!" řekl s nehezkým úsměvem na rtech, sebral pera a hodil je do koše.

    "Jsi anděl, pomáháš lidem pomáhat."

    Anděl už věděl, že tohle nedopadne dobře, ale chtěl to za každou cenu změnit. Chtěl to tak moc, že by proto udělal cokoliv. Stál na skále a díval se do prostoru. Skočil, roztáhl křídla a letěl.
    Člověk stál sám uprostřed místnosti. Díval se z okna. Po chvíli odešel ven.
    Stál na skále a díval se před sebe. Tentokrát se opravdu díval.
    "Hej!" zavolal někdo.
    Člověk se otočil a spatřil pohledního muže jak k němu těžce kráčí.
    "Měj se," řekl člověk s upřímným úsměvem. Udělal krok dozadu, skočil a letěl.
    Letěl dolů… hlavou napřed.
    "Nee…!" bylo poslední co zaslechl než dopadl na kameny pod útesem.
    Muž na skále se zhroutil a plakal. Řval, sýpal, dusil v slzách.
    Klečel a plakal a ze dvou velkých ran na zádech mu crčela krev.