Strejda

24. prosinec

Seděli jsme jako každá normální rodina u vánočního stromku a čekali jsme. Hlavně já. Čekali jsme na to, až se z pracovní cesty vrátí můj strejda, taťkův bratr. Moc jsem se na něho těšil. Strejda byl pro mě víc než můj vlastní táta. Byl pro mě člověk, kterého jsem měl strašně moc rád. Kdykoliv jsem měl problém, nebo mě něco trápilo, on byl ten, za kterým jsem se šel vypovídat. Ne za rodiči, ale za ním.

Každou chvíli měl dorazit. Měl ale zpoždění už půl hodiny. Stále jsme čekali. 5 minut. 10 minut. 20 minut…. už skoro hodinu se neozýval.

,,Tak kde je?" pronesl jsem už netrpělivě.
,,Už tady měl dávno bejt!" postěžovala si máma naštvaně.

A zase to odporné čekání. Večere chladla. Táta nervózně poklepával nohou. Sestra seděla na židli a kolébala se. Já se pořád upřeně díval na hodiny.

Zazvonil zvonek.

Vyskočil jsem a s radostí běžel otevřít dveře.

,,Ahoj s…" větu jsem nedopověděl, protože před dveřmi nestál strejda, ale dva policajti.
,,Prosím tě, můžeme mluvit s tvými rodiči?" zeptali se. Já jsem vyděšeně uhnul a naznačil, ať jdou dovnitř. Tiše poděkovali.

Přišli do obýváku.

,,Zdravím. Jste pan Frank Coores?" zeptal se jeden z těch policajtů mýho táty. Táta zakýval hlavou.
,,Je nám to velice líto, ale máme pro vás špatnou zprávu. Váš bratr, David Coores měl dneska v noci těžkou autonehodu," zůstal jsem zamrazeně stát a vyjeveně jsem je pozoroval. Těžce jsem polkl a promluvil:
,,A.. je v… pořádku?"

,,Je nám to opravdu líto, ale…" nedomluvili, ale sklopili hlavy.
,,On umřel?" zeptala se už celkem zbytečně moje sestra.
,,Ano," pronesl jeden z nich s lítostí.

Stál jsem a nemohl se pohnout. Ne. To nemůže být pravda. To není možný. On ne! Cítil jsem, jak mi z očí pomalu stékají slzy.

,,Ne! To není pravda. To není možné! Ne!" vykřikoval jsem. Sesunul jsem se k zemi. Sestra a mamka vyskočily a začaly mě konejšit.
,,No tak… bráško. Bude to dobrý… no tak," sestra mně utěšovala, ale přitom sama plakala.

Strejdo. Proč? Proč jsi to udělal?

,,NE!" vykřikl jsem a vyběhl jsem z domu. Venku zuřila bouřka a silně pršelo. Klekl jsem si na zem. Byl jsem úplně promočený. Košile i kalhoty se mi lepily na tělo. Kravata visela z mého krku už rozvázaná. Déšť mi omýval uplakanou tvář.

,,Kam jsi šel?" ptal jsem se a vykřikoval do vzduchu. Po chvilce se ke mně přiblížila sestra.
,,Brácho… neboj, bude to dobrý. Bude chybět všem. Opravdu!" nenechal jsem se odvést dovnitř. Stále jsem tam klečel a plakal. Z krku jsem si strhl korálky, které jsem od něj dostal jako dárek k narozeninám. Položil jsem se na zem.

Otočil jsem se a uviděl jsem, že zbytek mojí rodiny i ti dva policajti stojí ve dveřích a snad s náznakem lítostí mě pozorují. Táta se na mě upřeně díval. Ale neplakal.

Tati, proč nepláčeš? Byl to tvůj bratr! To jsem ho měl rád jen já????

Ne, já tomu nevěřím. Proč odešel zrovna on? Za kým teď půjdu říct mu, jaké mám problémy. Kdo mě bude zabávat, kdo mě teď bude mít rád, když ne ty, strejdo. Kdo mi vyplní prázdné místo v srdci, které tam teď zůstane? Kdo?

Vstal jsem a vrátil jsem se domů. Otevřel jsem balík, který měl být dárek pro něho. Byly to zlaté hodinky a náramek s jeho jménem. O pár dní později jsem mu je hodil na hrob.

Proč jsi tehdy odešel? Proč jsi mě nechal samotného? Proč už se mnou nejsi? Teď už mi zbylo jediné…. důvod pro pláč