Kdo moc ví, je přítěží

Drahý Ricku,

předem mého dopisu tě zdravím a děkuju Ti za tvůj poslední dopis. Tak co, jak se máš? Upřímně doufám, že dobře. A co tvá práce detektiva? U mě je to teď už v pohodě, ale před pár dny jsem jako novinář měl trochu na mále. Zjistil jsem totiž že se u nás ve městě začíná rozmáhat korupce. Přišel jsem na to vlastně náhodou.

Byl tmavý deštivý večer a mi se nechtělo jít v takovém počasí domů. Tak jsem zůstal v mé kanceláři a dodělával ještě nějaké drobnosti. Už jsem byl na odchodu, už jsem zavíral dveře, když v tom jsem zaslechl z vedlejší chodby hlasy. Nevěděl jsem, kdo by to mohl být, neboť takhle pozdě u nás v práci nikdo nebývá.

Ale zvědavost mi nedala, a tak jsem se, vyzbrojen dalekodosahovým nahrávacím zařízením, přikradl potichu na roh a zapnul jsem ten přístroj. Bohužel se mi povedlo zachytit už je poslední část toho rozhovoru. Já jsem z těch dvou hlasů jeden poznal – patřil mému šéfovi.

Ten se právě domlouval ještě s někým o nějakém místě. Abych byl přesnější, tak říkali něco o křeslu. Taky tam padla zmínka o tom, že pět set tisíc papírů se dostane na konto toho druhého muže. To už jsem tomu začínal rozumět. Ten rozhovor se pomalu chýlil ke konci, když v tom si to ten druhý muž rozmyslel a řekl: „Chci ty papírky ne na konto, ale na ruku.“ Můj šéf souhlasil a ještě se stihli domluvit, že se sejdou v Motobicu – to je jedna zdejší hospoda známá tím, že se tam odjakživa vedly černé kšefty. Pak se rozešli. Já jsem se taky vydal zpět ke mně do pracovny.

Tam jsem vytáhl kazetu z nahrávacího přístroje a poté se rozhodl, že půjdu domů a tam si vše ještě jednou projdu. Tak jsem zamkl kancelář a vydal se chodbou, která byla ze všech chodeb, kterými jsem mohl jít, ta nejdelší.

Přemýšlel jsem o tom, co by to mohlo pořádně znamenat, když v tom jsem se srazil s nějakým mužem. Nejdřív jsem nevěděl, kdo to je, ale pak na mě promluvil, tak jsem v něm poznal mého známého neznámého. Kupodivu se mě docela klidně optal na cestu k podzemním garážím. Já mu to ochotně řekl a pak jsem pokračoval v cestě domů, ovšem nemohl jsem se zbavit podezření, že už jsem toho chlapa někde viděl.

Teprve doma mi došlo, kdo to byl. Byl to přímo starosta našeho města. Teď jsem už rozuměl tomu s tím křeslem. Největší problém byl v tom, že jsem nemohl tento článek otisknout, neboť o tom, co bude v novinách, rozhoduje můj šéf a tomu by se něco takového určitě nelíbilo. Ovšem pak jsem dostal spásný nápad – vždyť nejsme přece jediné noviny ve městě.

Hned ráno jsem si domluvil schůzku s mým bývalým kolegou, který teď pracuje jinde než já. Tam jse mu vše řekl a zeptal se, zda by to mohl dát do tisku. Souhlasil. Řekl, že se to objeví ve večerním vydání. Tak jsme se rozloučili, a já šel do práce. Nic zvláštního se za tu dobu nestalo, jen to, že mi došlo, že budu muset zajít na policii. Učinil jsem tak hned, jak jsem skončil s prací.

Páni policajti byli dost překvapení. Vyslechli mě a pak si nechali tu kazetu s tou mojí nahrávkou. Poté mi řekli, že můžu jít domů. Řídil jsem se jejich pokyny a cestou domů jsem si koupil noviny, kde ten můj kámoš.

Byl tam samozřejmě titulek velký jak kráva. Přečetl jsem si to a zdálo se mi to docela v pohodě. Pak jsem to očima ještě jednou přelítl a měl jsem za to, že se zblázním. Ten blbec kámoš tam dal i moje jméno. Sotva jsem si to uvědomil, hned mi začal zvonit mobil.

Zvedl jsem to. Byl to můj šéf. Řekl, že mám ihned přijít do práce, nebo že to pro mě bude o dost horší. Co mi tedy zbývalo, šel jsem tam.

Cestou jsem si však z domu vzal lovecký nůž – je lepší být vždy připraven. Zastrčil jsem ho dod levé náprsní kapsy a vydal se do práce. Tam jsem zaklepal na šéfovy dveře a když se ozvalo „dále“, tak jsem vstoupil.

Šéf tam byl i se starostou. Vyzvali mě, abych se posadil. Poslechl jsem. Poté začali mluvit. Kecali cosi o tom, že jsem udělal chybu, že jsem se do toho zapletl, a že nyní nemají jinou možnost, než mě oddělat. Pak starosta vytáhl pistol, namířil na mou hruď a střelil.

Já se skácel na zem. V tom do místnosti vrthli muži zákona. Proti nim nestihli šéf se starostou udělat vůbec nic. Já pak upadl do bezvědomí a probudil se až v nemocnici, kde jsem se taky dozvěděl, jak je možné, že jsem to přežil.Odpověď byla pro mě dost překvapující – zachránil mě ten můj lovecký nůž, do nějž se ta kulka zabořila.

Ti dva skončili před soudem a pak ve vězení. Já jsem dostal vyznamenání za mimořádné služby městu a byl jsem povýšen na místo mého bývalého šéfa.

Takže tady vidíš, drahý Ricku, že kdo moc ví, je přítěží. Toto je Murphyho zákon a ukazuje se, že doopravdy platí.

Zatím se měj a brzo zase napiš.

Tvůj kámoš

Floppy