Pozdě večer jsem seděl u počítače a jedna mooc fajn slečna mě poprosila, abych něco psal... No a tak jsem psal...
Od chvíle, kdy jsem ji uviděl stát na hraně útesu, byla pro mě záhadou.. Její černé vlasy se ve větru vlnily jako by žily vlastním životem. Stála tam na kraji útesu a dívala se do zpěněných vln moře. Límec kabátu měla vysoko vyhrnutý a přidržovala si ho rukou. Stála tam a pozorovala moře. Její postava se rýsovala proti bílému kotouči měsíce, až mi to přišlo jako sen. Vzpomněl jsem si na vyprávění starých rybářů, kteří tvrdili, že za měsíčních nocí láká duše zbloudilé dívky lodě na útesy. Při této vzpomínce se mi po těle rozběhl mráz.. Možná zimou.. Možná strachem, že by na těch báchorkách bylo trochu pravdy. Rozhodl jsem se jít blíž. Koně jsem uvázal ke stromu a počal pomalu vystupoval po kluzké skále výš a výš. Nohy se mi smekali a já měl pocit, že mě každou chvíli vítr strhne ze skály dolů. Po nekonečně dlouhé chvíli jsem stanul na vrcholu útesu. Stála zády ke mě. Vykročil jsem k ní a konečky prstů se dotkl jejího ramene. Prudce ke mě otočila ustrašenou tvář, až jsem o krok ustoupil. Její velké oči ba ně zírali se směsicí strachu a opatrnosti. Ale překvapily mě její jemné rysy a nádherná tvář. Z mého panství nebyla.. Určitě ne…. To bych musel vědět… Pod námi zuřil příboj. Vlny se tříštily o útes a vydávali přitom ohlušující, dunivý zvuk. ,,Omlouvám se, jestli jsem vás polekal. Já.. Jen jsem se vracel z projížďky a viděl jsem vás jak tu stojíte. Takhle večer a ještě k tomu sama… Do města je to ještě hodný kus cesty a já bych si pokládal za čest, kdybych vás mohl doprovodit…" Stále na mě zírala, jen výraz v jejích očích se změnil. Nedokázal jsem ho charakterizovat, ale přišlo mi, jako by se mi teď vysmívala. ,,Vážně si myslíte, že tu jsem sama?" Její hlas mi zněl v uších snad ještě hlasitěji, než příboj. ,,Já.. Omlouvám se, ale nikoho jsem neviděl… tak jsem se domníval že.." ,,Mlč! Už nic neříkej!" V jejím hlase bylo něco nepřirozeného..něco silného. Teprve teď jsem si všiml jejího zvláštního úsměvu. Přistoupila ke mě blíž… Tak blízko, že jsem cítil její horký dech na svých tvářích. Kůň přivázaný u cesty na kraji lesa netrpělivě zaržál a dupl kopytem. Hleděl jsme jí do očí, neschopen jediného slova. Prost jediné myšlenky… Od moře se přihnali mraky a počalo prudce pršet… ,,Vem si mě!" zavelela a shodila ze sebe plášť. Pokusil jsem se odvrátit pohled, ale nešlo to. Její útlé, nahé tělo se třpytilo v paprscích měsíce, než jeho záři mraky pohltily. Obklopila nás hluboká tma… Počala mě líbat a já nemohl jinak, než jí podlehnout. Bylo na ní něco přitažlivého… magicky přitažlivého…. Strhla ze mě šaty a ve společném objetí jsme sklouzli na ledový kámen. Vítr s deštěm ještě zesílili. Nic z toho jsem však již nevnímal. Vnímal jsem jen její dech, vůni jejích vlasů a rytmus jejího těla…. I příboj zanikl v jeím vzrušeném sténání.. Její hedvábná pokožka byla až neskutečně horká. Nevím jak dlouho jsme se spolu milovali, snad celé hodiny, snad jen pár chvil. Ale najednou byl konec. Neskutečné! Svíral jsem jí v náručí a najednou opět stála zahalena ve svém kabátu. Konečně jsem opět mohl myslet na něco jiného než na ni… ,,Co.. Jak..jak jste to udělala?" ,,Neměj strach.. Tvůj odkaz bude žít staletí, ne-li déle." Konečně jsem se troch vzpamatoval. ,,Jak jste si mohla něco takového dovolit! Víte kdo jsem?" Musel jsem vypadat komicky, když jsem tam ležel na ledové skále tak, jak mě pán bůh stvořil, a odvolával se na svůj rytířský stav. ,,Běž!" Nestál jsem ji ani za odpověď. A počala se u mě projevovat má ješitnost. Vztal jsem a počal se oblékat. Jakmile jsem šáhl na šaty, došlo mi, že jsme museli obcovat celé hodiny, podle toho, jak byly mokré. ,,Tak za tohle zaplatíte. Já ze sebe nenechám…" Natáhl jsem si mokré kalhoty a zvedl k ní hlavu. Z jejího krásného obličeje se stala zkroucená grimasa s ledově modrýma očima. ,,Běž!" Strachy jsem zahodil zbytek věcí, které jsem si nestihl obléci a bosý jsem počal slézat z útesu. ,,Běž! Běž! Jen běžžžž!" Mé zmatené smysli již nedokázali rozeznat, jestli to křičí ta žena a nebo jestli je to jen hučení větru… Když mi zbývaly z útesu poslední dva metry, smekla se mi ruka po mokrém kameni a já se po zádech zřítil dolů. Ostrá bolest mi projela páteří až do hlavy. Chvíli jsem zůstal ležet a pak jsem prudce vstal. Zamotala se mi hlava, takže jsem ještě jednou upadl. Všude byla tma a já stále před sebou viděl ty její svítivé modré oči. Klopýtal jsem k místu, kde jsem nechal uvázaného koně a… Přestalo pršet a mraky se protrhly. Pár měsíčních paprsků proniklo tmou a mě se naskytl hrůzostrašný pohled. Z mého koně zbyla jen hromada kůže, masa a kostí. Jeho vnitřnosti byly roztahány kam až jsem dohlédl. Ten pohled jsem nevydržel. Zvedl se mi žaludek a já padl na kolena s hlavou sklopenou k zemi. Když jsem opět pozvedl zrak, tak měsíc byl již ve své plné velikosti a osvětloval celé prostranství kolem útesu. Přes slzy, které mi nevolnost vehnala do očí jsme viděl obrysy spousty zvířat.. Hřbetem ruky jsem si slzy setřel a… Všude kolem mě stáli šedí vlci… Mohly jich být desítky. Všichni na mě cenili zuby a temně vrčeli… Pak se za mými zády ozvalo vytí… Pomalu, přemáhaje strach, jsem se otočil… Od útesu přicházel pomalým krokem bílý vlk. Bílý vlk se zářícíma modrýma očima…. Celý jsem se klepal hrůzou, když kolem mě vlk – vlčice proházel. Svým kožichem se otřela o mé tělo, ale ani se ne mě nepodívala… Díval jsem se za ní, jak mizí mezi stromy. Pak jsem jen cítil bolest… A…. Chladný dotek smrti….
perfektni, jedine co tomu mohu vytknout je neustale opakovani slova počal . . . ale jinac krasa, jen by me zajimalo jak to vlastne nakonec dopadlo...pripadalo mi to neukoncene . . .
tak to seš borec že si tohle "jen tak napsal" dyš to po tobě někdo chtěl... máš nadání je to super!
• • 5.1.2007 18:44
no,doslova sem zafuněla monitor,jak sem na něj byla přilepená! ..vážně super,děsně napívavý a konec nečekanej,předpokládala sem,že to bude upejrka a zakousne ho ..dávám za jedna