Zpovědi

Ahojik všem. Jsem normální holka,co má pohodový živůtek. Nemám trápení jako vy,ani taková jako vy nejsem. Vás jsem objevila díky svojí kamarádce metalistce,co tyhle stránky navštěvuje,ale k mému problému.
Pro někoho se bude zdát bžt směšný, ale mě to docela život komplikuje
Je mi 17. S klukem sem poprvé spala v mých patnácti nebo šestnácti letech a byla to hrůza.teda s mojí strany no. Protože já mám sex ráda a hlavu mám plnou bláznivích představ, ale problém je ten, že já se strašně stydím a tak to vždycky dopadlo tak, že jsem se tak styděla, že jsem jenom ležela a kluk si užíval a já nevěděla kam pohledem abych se vyhla jeho pohledu. S klukem jsem ,,spala" třikrát. Prvně jsem jenom ležela, a ten kluk mi říkal ať se trochu hýbám a tak,ale já nebyla schopná,byla jsem moc nervózní a tak jsem se vymluvila na svůj opilý stav. Podruhé zase s někým jiným, mě ten kluk nechal jen tak a vzdal to. A potřetí tomu nebylo jinak-zase jsem udělala ze sebe tu opilou ...takže se o mě říká že jsem prkno ...ale z těch řečí už si nic nedělám. Ale jsem prý hezká a každý kluk by mě chtěl a každý si myslí kolik sem těch kluků už neměla,protože se tvářím jako světačka. A teď mi to hodně komplikuje život, protože chci s někým chodit a vždycky když s někým chodím a přijde na TO řeč, já se s tím klukem do týdne rozejdu, protože si nedokážu představit samu sebe. Strašně se stydím, stydím se jak u toho budu vypadat a tak...ale jinak mám sex opravdu ráda,ale prostě se moc stydím. Takže se pořád s někým dávám dohromady a pak zase rozcházím Brání mi to ve vztazich prosím pomozte já nevím co z tím mám dělat

asi to není problém který tady jste zviklý řešit,ale já si nevím rady

Těžko říct jak to se mnou je... Někoho jsem poznala. Je to příjemný, sympatický, zajímavý chlap po všech stránkách. Je vzdělaný, má slušně placenou práci, inteligentní, milý... Téměř dokonalý. Dokonce se mu líbím a to, jak jsem pochopila hodně. Píše mi zamilované sms, že mu chybím... Kde je problém?
V tom, že jsem ho poznala v nemocnici. Jako mého pacienta. Má rakovinu, nádor mu metastazuje, šance na vyléčení mizivá-přesto je.
Nechci se na něj vázat, je mi s ním sice dobře, ale... Vím, že to láska není, já ani milovat neumím... A nevím, jestli s ním mám strávit více času... Bylo by to milé... Ale mám mu dávat naději? Chtěla bych s ním být, ale za normálních okolností, ale... to bych ho asi taky zklamala, protože já vážně nejsem člověk pro lásku.

Nevím, mám s ním být a když umře, trápit se o to více? Nebo na něj rychle zapomenout...

Dřív jsem měla pocit,že za věechno můžu já a kvůli tomu jsem se nesnášela.Teď když chci začít odznovu tak to nejde.Kdykoli mám důvod ke štěstí,tak mi to někdo zkazí...většinou naši..a mě to dost bere..chci přestat s řezáním ale někdy se prostě neudržím a pak se za to zase nesnáším...Mám pocit že se mi to nikdo nesnaží ulehčil,ale já už dál nemůžu...

Má to cenu se ještě o něco snažit?

je mi smutno..... bojím se sebe sama...... bojím ce toho, co udělám....

Poslední dobou sem divnější než dřív...najednu stranu sem přes den ve škole usměvavá a vtipná a praštěná jak já bejvam, ale na druhou stranu...mno udám příklad...chemie...sedim sama v lavici, přede mnou otevřenej penál... z něj kouká kružíto...chvíli na něj tak koukám, pak si představim z ničeho nic svojí ruku a z ní jak teče krev...a pak se zas proberu z toho jakoby "tranzu" a...v jedný ruce mám kružítko a ryju s ním do tý druhý...nebolí to...na krev sem se nedostala...pak doma...si krájim rohlík a pak se zas tak dívám na ten nůž a zas tak vidim tu ruku a krev a pak už mi nůž jezdí po ruce, ne po zápěstí, po hřbetu...ale zase sem neprořízla kůži...a...sakra mě to mrzelo, mrezelo mě že to nejde...ale nejdivnější je že sem se nechtěla zabít, ani si ublížit, prostě...sem chtěla vidět tu krev a...dostala sem na ní chuť...nevim proč, nikdy se mi tohle nestávalo, až teď...nechápu to...

CO SE TO SAKRA DĚJE?! To už sem vážně tak divná? že by případ pro psychiatra...?

Lžu, vymýšlim si a často tím někomu ublížím aniž bych si to kolikrát uvědomila. Nevím jak mám přestat protože když nemám co říct tak si vymyslím nějakou povídačku a krmím s ní ostatní a dokážu tak přessvědčivě lhát, že mi věří. Nevím jak s tím skoncovat. Nejhorší je že lžu i lidem, Které mám moc ráda a oni ni ve skutečnosti neví jaká jsu.

Kruci jak s tím přestat!?!

Takže,boli sme s kamarádma hrať biliard do krčmy kde my mama nedovolí,ale ja som jej povedal že len biliard sme hrali,ona začala nadávať tak som sa s nou hádal,a nekedy jej mám chuť povedať drž pi*u, alebo ked my povie mám ti šlahnúť?tak jej mám chuť povedať: No,do toho,mne je to jedno ale nič sa tím nevyrieši, raz povedala že do jedného baru na diskotéky ma pustí len ked tam pojdem na kofolu,a teraz hovorí že NE! len so mnou tam možeš ísť,čo mám robiť?

Matka my neustále všetko zakazuje

Už to dál neunesu.........omlouvám se§§§§ Je konec...Definitivně...

Odpustte mi....

Je mi mizerně. A to dost. Nejhorši je, že si za to vše můžu jen já sama. Nevím vlastně proč. Jestli je to jen chvilkové nebo je to tam pořád uvnitř a já se jen v posledních dnech snažila to zahrabat co nejhloub. Mám co jsem chtěla? To těžko. Říkám stále jak moc si přeju být šťastná. A přitom dělám vše proto abych nebyla. Nejhorší je ta samota. Citová. Úplná.....
Hraju si na velmi vyrovnanou. Přesvědčuju sama sebe o tom, že jsem spokojená. Ale nejsem.
Ptám se sama sebe jestli bych chtěla vrátit čas, ale ani na to neznám odpověď... Prostě nic nevím................................. Jen to jak je mi mizerně:(

zejtra mě nejspíš čeká hádka s nej kámošem, delší dobu sem ho neviděl a von se strašně změnil, má jiný přátele a přestal sem ho zajímat.jenže todle dyž mu řeknu tak je jasný že se pohádáme. Taky má holku.Bude myslet že mu jízávidim. Tak to neni ale myslim že todle už je stracený.Už se snim nemůžu normálně bavit.Štve mě příšerně,jemu sem věřil,a že se nenechá změnit.no zmýlil sem se.

naši se zas dneska doma porafali takže je zas celá rodina rozhádaná už mě to fakt štve jak se hádaj a matka se mě pořád ptá co má dělat co jí mám už říkat?Vážně nevim....už mě ty jejich problémy lezou krkem a ani si je neuměj vyřešit.(

nejsem sobecká kyž už jim nechci radit?

za pár dnů to budou už tři roky, co chodím s jedním skvělým človíčkem...
ale je tu ještě jeden člověk, který mi jednou za čas poplete hlavu... pak mám depky a dlouho se z toho hrabu.....zakážu si na něj myslet, nakonec se mi to podaří a jsem zase šťastná, ale po čase zase příjde společná akce, a já do toho zase spadnu... já už nevím, jak dál...

je mi z toho smutno....

já sem totálně mimo,až mam blbej pocit to sem psát..v jeden den se mi podřezal dobrej kámoš ze školy,nato mi napsala moje holka,že mi dává košem,a aby toho nebylo málo,kámoška řekla že se stěhuje pryč,byla to ta nej holka(až po mí bejvalý) a ono todle..no já nevim co dál

proč????

Umřela mi NEJ kámoška,ta smt jednou přijít musela,a už přišla...jedna z nej kamarádek(aže jsou jenom 2)umřela..umřela!bolí to..moc...

přišlo to...

Miluju Greena!!!!!!

je božííí!

Me je tak mizerne...po tom,jak jsem u nej v patek byla,po tom co se stalo,po tom jake mi davla nadeje...je zase,jako vzdy zadupal do zeme...a ted? ted mu a moji nejlepsi kamardace pomaham..aby se dali dohromady...ja vim,nemela sem mu verit..ale jak to mam sakra poroucit a vysvetlit srdci?? jak??uz fakt nemuzu...snazim,se byt nad veci,byt vesela..ale nejde to..proste nejde...sem uplne zlomena...:(

jako by vsechna radost zmizela,a z me duse zbylo jen to nestesti...:(

tak co ted??to je najednou ignor??on si se mnou pohrava jako kocka s mysi!!!a jestli si me tim chce omotat kolem prstu,tak se mu to dari!!!pze tohle jako...vzdyt on ridi moje nalady a tak!!a bude konec chlapecku!tohle si uz nenecham libit!!!!!

...ale jak....?

Spím s přítelem své matky.

už zase.. dolehlo to opět, jenže v horším přívalu. Myslím, že dneska už všechen můj vztek a bezmoc vypluje napovrch, bojím se ale jestli budu litovat já, tak hlavně ostatní. já už nechci trpět ignorací okolí, ale zároveň neexistuje kdo by mi pomohl. A ten kdo mě ničí, s tím já mluvit nechci..už je pozdě.

Já vážně už nemůžu dál...Já fakt nemůžu...je toho na mě docela dost...Nevim jestli na to mám...prostě chodila jsem s jednim moc miloučkym klučinou...sice jsme nebyli úplně "normální" pár..on je totiž z ukrajiny..ale to už neřešim...je mi s ním dobře tak proč se v tom rejpat??? ) ale on teďka ne Vánoce odjel k nim domů...a slíbil mi,že se sem zase vrátí.....Ale pořád nic...Moc se bojim,že už ho neuvidim a že tam třeba zůstane....Sice mám ještě naději,ale ta je den ode dne menší a menší.........

Mám strach....=/