Detail a diskuse u zpovědi

Já myslím, že po racionální stránce to vnímáš naprosto správně. Po emocionální to vnímáš přesně tak, jak bych to vnímala i já. I přes svůj útlý věk už jsem jednou byla v situaci, kdy jsem se obávala, že dojde na nejhorší a věděla jsem, že v tom případě budu muset udělat něco, s čím se budu jen těžko smiřovat. Ale nemůžeš si vyčítat to, cos udělala. Vím, že říct ,,zapomeň" by bylo bezcitné a zračilo by, že jsem nepochopila Tvou situaci... Tak tedy - soustřeď se na to, co máš. Máš přítele, máš dvě holčičky, které dozajista miluješ a máš v sobě lásku, kterou jim chceš dát. Zabývat se alternativními konci nemá smysl. Předpokládám, že Tě k tomu vedlo věcné zvážení situace ze všech stran a prodiskutování s partnerem. Bylo to pro danou situaci to nejlepší možné rozhodnutí. Na to mysli a to si opakuj.

Je to svobodná volba každé ženy.
Kdybych já měla být ve tvé pozici, tak se budu teda spíš ohlížet na situaci svou a jestli to dítě budu schopná patřičně zajistit. Ze tvé situace vyplývá, že bys to už nezvládala, takže ti naprosto rozumím.
Osobně s interupcí problémy nemám.

Víš, to je o tom, že být ve tvé pozici, tak bych se zachovala stejně, takže tě chápu. A ještě jednou, nemáš se za co stydět, byla to správná volba.

Rhianon: Děkuju, vážím si toho cos napsala, asi jsem to musela slyšet z úst někoho jiného...snažím se si odpustit, ale bojím se že to bude běh na dlohou trať...

Nemáš zač holka Měj na paměti, že především musíš chránit to, co již máš. Navíc to co jsi udělala bylo nejrozumnější, jinak by další dítě skončilo v babyboxu a nevědělo kdo je, znalo by jen děcák a samotu. Takhle se alespoň netrápí tím vším, takže ty se tím taky nemusíš trápit, protože jsi jako správná matka ochránila své dítě před strádáním a stejně tak i dvě první děti. Myslet především na své děti by se měly dneska všechny baby učit povinně, protože všechny myslí jenom na sebe a pak jsou plné kojeňáky a děcáky. A ačkoli je to věc, která zamrzí, protože si začneš říkat jak by vypadalo a co by to bylo, jaké by bylo atd., to je nic ve srovnání s tím, že jsi ochránila to dítě a hlavně svou rodinu, která je nade vše. Prostě doba je těžká a početnějším rodinám už dávno nepřeje. Smiř se s tím, časem to příjde, smíření, a bude zase líp.

blackmagicwomen: možná tě to překvapí, ale i já ve svých letech umim myslet dopředu a zvlášť, pokud jde o takovou věc jako potenciální početí.

jinak, nebyla to rada. tady se poradit ani nedá, že...

Absolutně s Tebou souhlasím. V dnešní době si dovolit třetí dítě mohou opravdu jen dobře fin. zajištění (aby dítě nestrádalo).

Vyrovnat se s tím musíš sama vevnitř, a možná to chvíli potrvá, ale určitě sama moc dobře víš, že prostě jinak by to nešlo... ;)

MilujuBublinky:To je rada jako říct 70ti telé paní, jestli jste chtěla vypadat mladě, měla jste si ve dvaceti dělat pleťovou masku- tedy rada uplně k ničemu, vzhledem k Tvému věku mě to nepřekvapuje, až budeš mít některé věci za sebou můžeme si popovídat...

Black_rainbow: Máš pravdu, že se to nezlepší dokud si neodpustím, ale jak říká klasik: "S tím, čeho se na nás dopustili jiní, se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami..."

Rhianon: Děkuju za podporu :)

Nemáš za co se stydět, dnešní doba nedává příliš na výběr. Netrap se, máš krásné dvě děti, užívej si jich a buď za ně vděčná a na třetí zapomeň, ještě to ani nebylo dítě, nebylo to nic, jen pár buněk v kupě a nic víc. Přestaň se mučit, tvoje holky budou potřebovat silnou a vyrovnanou maminku a ne hromádku neštěstí.

Přijde mi, že si zbytečně domýšlíš, kdyby sis nedělala testy tak bys v týhle fázi ani nezjistitla, že v sobě nějaký "život" máš. Už jsi se rozhodla a už to rozhodnutí nezměníš, sama sebe naprosto zbytečně trýzníš. Pocit viny je jedna z nejhorší a nejzbytečnějších emocí, dokud sama sobě neodpustíš tak se to nezlepší.

taky si nepřeju abych to musela podstupovat. pak je na místě to řešit spíš předem, než zbytečným utrpením pak.

Upřímě, filosofové, nebo církevní hodnostáři se můžou dohadovat jak chtějí, jejich tělo to není co v sobě nosilo život...Já ho nosila, už třikrát...a ať už tomu věříš nebo ne je něco jiného o tom filosofovat a definovat kdy vlastně život vzniká, a něco jiného je když cítíš jak v tobě vzniká, když každý den vstáváš s vědomím, že v tobě roste nový člověk co by měl dýchat a chodit...Logicky ano vím, že to bylo jediné možné řešení, ale jako nositelka života se s tím nedokážu smířit a to je to co mě bolí a trápí...protože ať už kdo chce nebo ne, to co zemřelo bylo dítě, byl to jeho zárodek a žilo ve mě a i když ne dlouho- bolí to a vím že ještě dlouho to bolet bude...a kdo ví jestli si to někdy odpustím...

Kamarádka nedávno řešila podobný problém. Taky už má dvě děti a další ani ne že by strádalo, ale bylo by to celé rizikové. Nakonec se rozhodla posloužit vědě. Tak jako tak je v případě potratu tvrzení "zabila vlastní dítě" dost kruté a situaci nepřiměřeně emotivní. Názory na to, kdy "duše vstupuje do těla", nebo chceš-li, kdy se několik speciálně seskupených buněk stává vnímajícím a myslícím tvorem, jsou stále rozložené po celé škále možností. Katolická církev hlásá respekt k zárodku jako k plnohodnotné osobě už od samotného početí, naopak někteří filosofové věří v začátek formování osobnosti až po porodu. Spousta teorií tvrdí, že k inkarnaci nemůže dojít dříve než na konci prvního trimestru, či že hmotné tělo je pomíjivé, ale duše je nesmrtelná, nemůže zabít, ani být zabita. Věda se příliš nevyjadřuje, je pouze schopná zjistit, kdy plod začne reagovat na okolní vjemy. Je to sporadické.
Myslím si, že člověk v takovém okamžiku, ať se rozhodne jakkoliv, rozhodne se správně. Nikomu (snad až sama na sebe) jsi nezpůsobila ani fyzickou, ani duševní bolest. Pouze jsi zavřela dveře jedné větvi budoucích událostí. Ale to děláš každý den s každým novým rozhodnutím. Kdyby sis náhodou chtěla vyčítat, že jsi někomu upřela právo na život, to by si také člověk mohl vyčítat každou minutu svého života, že zrovna upírá právo na život tisícům potenciálních dětí, protože se zrovna nepokouší o jejich plození. To je jednoduše hloupost. Zkrátka řešit "co by kdyby" těžko něčemu pomůže.
Můžeš být se sebou spokojená, neudělala jsi nic špatného, naopak jsi zvážila klady a zápory a logicky vyhodnotila rozumné rozhodnutí a uskutečnila ho i přesto, že se jednalo o osobně bolestnou záležitost. Klobouk dolů, palec nahoru.