Detail a diskuse u zpovědi

Souhlasim s Anupem. Drz se

Když jdu na hřbitov Honzíkovi tak vždycky vzpomínám jen na to hezké a to špatné vypouštím, nezmiňuji se o tom ani v náznacích(Někdy si sednu na okraj hrobu a vyprávím mu co se mi v životě stalo a pak to začnu srovnávat s minulostí, na kterou pak začnu vzpomínat). Občas mi opravdu připadá, že tam stojí a poslouchá.

Anup: nikdy me to nenapadlo jet tam sama je totiz pohrbena v jinem meste nez zijeme ale myslim ze mi to pomuze takze se tam nejspis vypravim...
Rhianon:dekuju...doufam ze dokazu byt zase stastna

Sandy: Já myslím, když se vrátím k tvé sestře... Možná bys měla navštívit její hrob sama a probrečet to. Myslím, že to je přesně to, co potřebuješ :).

Sandy: na to sere pes :) ja si takhle povidamne s plysakem ale sam se sebou :D to je horsi :D

Stejný strach jsem měla taky, je pravda, že už nic nebude jako dřív, ale zase se ti otevírají jiné dveře a zažiješ jiné věci, možná podobné a možná úplně jiné a navíc nejsi na to všechno přece úplně sama. Máš nás

Ikary-san:jo to jo ale pripadam si jako blazen kdyz mluvim s veci :) ....
Rhianon:nesnasim ten pocit bezmoci...zit musim dal a taky nejak budu ale bojim se ze uz nikdy nebudu tak stastna....

Sandy: Ono je jedno jak vypadas pri tom hlavni je ze to pomuze ne :D

Chápu tě, mě umřel kluk, kterého jsem milovala. Na jeho pohřbu mi bylo jakoby pohřbívali velkou část mě, téměř jsem nemohla dýchat, nemohla jsem se uklidnit, slzy tekly a nemělo to konce a ta bolest, snad ani nevzpomínat! Pořád je to takové, stále cítím, že na tom hřbitově leží kus mě a ne úplně jiný člověk. Pořád si říkám, že se Honzíkovi nedokáže nikdo vyrovnat, protože on byl výjimečný, ale také vím, že se mu vlastně nikdo vyrovnat nemusí stačí, že se vůbec někdo najde kdo by vyhovoval.
Prázdné místečko v srdci, které si vzal sebou do hrobu bude už navěky jen jeho, ale já sama musím žít dál a taky to dělám. Mnohdy blbě, ale snažím se. Ty bys měla taky. Smiř se s tím co se stalo, dokud se nesmíříš budeš se tím stále užírat.

Ikary-san: no ja si takhle doma povidam s plysakem ale pripadam si jak strelena ale nekdy to pomuze...
Marionette: premyslela jsem o tom a dokonce se divala kde v okoli nejaky psycholog je ale nwm jak to tam chodi a je mi to blbe tam jit ale chtela bych protoze si myslim ze potrebuju pomoct...potrebuju aby me nekdo poslouchal a poradil jak dal...mam se roozhodovat mezi dvema vysokyma skolama a vubec nwm jaka protoze se mi tam ani vubec nechce bojim se dalsi zmeny....

Sandy: tak to zkus uvidis sama jestli to k necemu bude.

Chápu Tě. Tohle by zamávalo úplně s každým. Pokud nás opustí člověk, kterého milujeme a potřebujeme, vnímáme to jako tu nejhorší zradu. Ale věř mi, zvládnout se to dá. Ty to zvládneš taky a to i přesto, že se Ti momentálně nechce ani dýchat..myslet...a žít.
Smrt někoho z rodiny je jedna z nejtěžších životních situací. Ale bojuješ s tím! A troufám si říct, že dobře, vzhledem k tomu, že se snažíš být silná před svými rodiči (a už jen tohle je dost, protože se jim to snažíš nedělat ještě těžší). Takže věř mi. Žádnej chlap, kterej si Tě neváží a opustí Tě, Tě přece nepoloží.
Teď,v těchto dnech, Ti asi pomůže jedině společnost. Kamarádi, kteří Tě zabaví. Samotu doma budeš muset přečkat, časem to bude stále lepší ačkoliv to zní jako klišé (avšak velmi pravdivé).
Možná bych volila i psychologa, přemýšlela jsi o něm? Hodně lidem už pomohl a kdybych se ocitla v tak složité životní situaci jak jsi teď Ty, pravděpodobně bych neváhala....

Smrt si nevybírá, ale ten vztah skončil zřejmě z nějakého důvodu. Na to nezapomínej. Ten pocit, že jsi na všechno sama musí být hrozný, ale zvládla jsi toho už tolik, tak to přece jen tak nevzdáš.
Kamarádka taky nedokázala mluvit... tak začala psát dopisy. Dodnes jich má plnou krabici, ale je pravdou, že když je psala, nemusela být ona ta silná, mohla napsat, co opravdu cítila... mohla napsat to, co potřebovala.

pokecat se segrou? jako jit k hrobu a mluvit? to nwm kdyz prijdu k jejimu hrobu tak mi moc do povidani neni....vetsinou tam teda chodim s nasima takze se snazim odlehcovat situaci at se mamka nezblazni ale kdybych tam byla sama tak bych to probrecela asi

Vis... je to tezke ale zaroven je t uplne jine, po trech a pul letech a dvou takovychto zkusenostech jsi uplne jinym clovek nez na pocatku. silnejsi ale se stejnymi strachy a bolistkami... co jit pokecat se segrou? psani dopisu je taky fajn (delam to taky ale jit pokecat je jit pokecat...) pomaha to.

pripada mi ze jsem uz zase prisla o nejblizsi osobu...a ze se zase musim smirit s tim ze uz nikdy vic...nejde to srovnat ja to vim on prece nezemrel zije...ale uz ne pro me....

čím by mohlo být to, že se cítíš po tom rozchodu jako po smrti své sestry?

Já vím, že to zní asi hodně nereálně, právě v tuto chvíli a ve tvé situaci, ale zkus na to, co by mohlo být a co už nebude co nejméně, najít si i doma nějakou zábavu, která tě donutí na to nemyslet. Mě osobně nejvíce vždycky pomáhá práce, nebo nějaké fyzická činnost, hodně náročná, u které nejde moc myslet a která tě natolik unaví, že příjdeš domů, padneš do postele a budeš spát. A hlavně to chce čas, ono se to časem opravdu všechno zlepší, i když se to teď zdá nereálné. Jen se nesmíš utápět v tom, co bylo a co by mohlo být, ale hledat varianty a možnosti do budoucna.

ja se snazim byt doma co nejmin...chodim na treninky nebo s holkama z florbalu na kolo a tak...ale kdyz se pak vratiim domu vrati se to...ten pocit bezmoci a kdyz si uvedomim ze uz s nim nikdy nebudu ze uz nebudem delat to a to tak je mi zase zle....

Nejde o to, jestli to přebolí, ale časem se s tím člověk smíří a naučí se s tím žít.
Vím, že to asi bude znít dině, ale zkus se nějak zabavit a nemyslet na jo, ono to je pak vždycky aspoň na chvíli lepší a časem se ty chvíle začnou prodlužovat a bude lépe a lépe a bude možné zase "normálně" žít a fungovat.

Od toho tu MM je

jo casem to preboli znama fraze...ale za jakou dobu...a co je vlastne cas...vim tezko mi poradit ale nekomu uz jsem to rict musela protoze v sobe to uz dal dusit nedokazu...

Nevím, co bych ti poradila, to asi ani nejde. A psát takové klišé jakože to časem přebolí...to nepomůže. Musíš se držet.