Detail a diskuse u zpovědi

Jsem poslední dobou strašně moc náladová.. Ještě ped chvilkou jsem poskakovala po bytě a tancovala a najednou se mě zmocnila nějaká hodně blbá nálada a já se užírám všemi věcmi, co mě kdy trápily... Ale poslední dobou mě trápí to, že nemám žádného člověka, kterýmu bych se mohla svěřit naprosto se vším. S rodičema si moc nerozumím, skoro o ničem s nima nemluvím. Kamarádky mám a mám je i ráda, jenže každá je jiná a bohužel žádná neni taková, který bych stoprocentně věřila a svěřovala se jí se všema svýma trápeníma. Já kamarádky mám spíš na zábavu a na takový to bezstraostný plkání. Svoje problémy si řešim sama u sebe v hlavě...

Když takhle koukám na filmy, na slaďáky, na komedie a tak, tak skoro ve všech, je něco, co se týká lásky. A to samý v knížkách. Víte, já bych strašně ráda chtěla mít přítele. Nejsem taková, že bych si připadala děsně out když nemám kluka. Vždyť já jsem ještě žádnýho neměla. Já bych chtěla poznat takovej pocit, když mi někdo říká, jak mě má ráda, jak se s někým můžu procházet po večerní Praze, jak se k někomu můžu přitulit... Jenže já prostě čekám na toho pana Dokonalýho. Jenže to se asi nedočkám. Já mám děsně velký nároky. A nebo ne, oni nejsou tak velký. Stačil by mi kluk, kterýmu bych měla důvěřovat a kterýmu bych mohla říct cokoliv. Jenže bydlim na vesnici a už nějakých 10 let vídám každý den pořád ty stejný lidi a nepotkávám nikoho novýho. A taky jsem strašně stydlivá. Tak doufám, že se to s nástupem na střední změní a já si najdu kamarádku, který bych věřila a kluka, který by mě měl rád takovou, jaká jsem...

Ach jo, to je děsně zmatý... Jenže já se chtěla někam vypsat...