Detail a diskuse u zpovědi

tak jsem ty přijímačky udělala.. neskutečně se mi ulevilo.. že jsem to zvládla a nezvorala to, jak by mi bylo podobný.. ale mrzí mě jedna věc.. a to, že budu od října svojí lásce tak daleko.. on to má odtamtud domů hodně daleko a nemyslím si, že se mu bude chtít jezdit každej víkend domů.. z počátu ještě možná, ale pak uvidí, že to je docela komplikovaný a že je mnohem jednodušší tam přes víkend zůstat.. a to mě děsí.. teď přes prázdniny jsme skoro pořád spolu, jsem šťastná jako dlouho ne, ale představa podzimu a začátku školy je jak černej mrak na obzoru.. nechci na něj nějak tlačit, naléhat na něj, aby myslel i na mě atd., ale já netuším, jak to bez něho tak dlouho vydržím.. bude se mi strašně stýskat a navíc se asi ukoušu žárlivostí, když ho nebudu mít u sebe.. jsem hrozná, to vím.. navíc, jak o tomhle začínám přemýšlet, tak jsem na něho fakt hnusná, chvílema mu všechno vyčítám, kvůli všemu se hned urazím, rozbrečím.. ptal se, co se děje, ale já jen zamumlala, že nic.. nedovedu se s ním o tom bavit, bojím se, že by to skončilo hádkou a nadávkama, jak na mě kašle atd. (znám se..) navíc mám jet na tábor, kde on jede taky jako vedoucí.. a mam strach, co tam jemu (a ostatním) předvedu za scény.. protože toho občas jsem schopná a dojde mi, jak se chovám, až se zpožděním..

vím, že bych mu to měla říct, ale nechci si zase hrát na hysterku..