Detail a diskuse u zpovědi

tak fajn, ted poradit chci (i když fakt nevím, jestli to něco vyřěší, ale jsem prostě vzteklá):
mám jednoho kamaráda, už dva roky. Známe se docela dobře, i když ode mně bydlí trochu dál, ale do toho města jdu v září na intr na školu. Musím říct, že se mi líbil snad od prvního odkamžiku, co jsem ho poznala, ale většinou to kvůli té dálce zůstávalo ve stavu "líbí se mi, je to můj kamarád, nebudu se s tim otravovat". Je to ale asi tak něco přes půl roku, kdy už to začínalo být docela nesnesitelné a tak jsem mu to řekla bez toho, že bych něco očekávala. On byl dost překvapený, ale časem si na to zvykl a pak dokonce mi začínal též projevovat tyhle sympatie, dokonce mi psal každý den z Rakouska atd. Ale pak se mezi námi něco změnilo a on se zase stáhl s tím, "že neví". Respektovala jsem to a snažila jsem se najít si někoho i jiného a jít dál, ale i když to nijak v sobě nepodporuju nějakými falešnými iluzemi (ani nemám takovou potřebu) a podobně, pořád ho mám ráda, to je prostě fakt a zjistila jsem, že nedokážu být s někým jiným. Ten člověk se mi hned zhnusí, jen co chce něco vážnějšího.
Tak jsem si řekla, že fajn, budu sama. Aspoň si oddechnu. Nějakou dobu jsme spolu nemluvili, ne že bychom se pohádali, prostě jsme nechtěli, ale pak se zase ozval, já to vydýchala, fajn, ale on to tak dělá pořád. Vždycky se ozve, já skáču metr dvacet, on si mi akorát poplače na ramínku, tam musí to, tam zas tamto a jemu se tak nechce a já nevím co, ale pak už mi zas dobrá nejsem. Že já jsem z něho hotová, zdá se mi o něm, jsem naštvaná a všecko, to buď fakt nechápe, nevidí, nechce to vidět anebo mi to prostě dělá schválně. JÁ UŽ SE V NĚM DOPR*ELE VŮBEC NEVYZNÁM.

Štve mě to, jak se mnou pořád mává a už nechci jenom sedět a čekat - please, co byste udělali Vy?