Detail a diskuse u zpovědi

Nejsi sama na kterou se život hroutí.

Protože přece jen chceš najít jiný řešení než smrt? Nebo protože poslouchám? Můžeš to npsat do pošty, jestli chceš.

Proč Ti to tady vykládám?

OK, nemusíš to psát sem.

Ne, napadlo mně něco jinýho... A doteď mně to straší ve snech. Řekla bych Ti to, ale tady fakt ne, může si to přečíst strašně moc lidí a mně to přijde hodně... Nevím, takový osobní. A taky je to složitý vysvětlování. V každým případě že jednou umřu mně napadlo na pohřbu.

Když umřel děda, napadlo tě, že jednou umřeš taky?

Někomu to dlužíš a řešíš se mnou tohle? Hm, ať je to cokoli, to Tě šlechtí. Vždycky šlo o to se z toho dostat. Jenom nikdy nebylo vidět tu cestu. Nedokážu vysvětlit, proč se tak cítím, ale vždycky když jsem mezi lidma je to daleko horší než jenom doma sama nebo s rodiči. Kdybych byla jenmo doma, v ničem se tu teď nepatlám. Nechápu proč to tak je.

Protože to někomu dlužím.
OK, takže jde o to, dostat se zase z toho bahna. To už zní o něco líp.

No kdybych jednala podle toho všeho, co vím, už tu dávno nejsem. Není mi to jedno, zkouším se s tím někam hnout. Nahoru. Zpátky k tý veselý holce. Proč to řešíš, když Ti to může být jedno?

To je úplně jedno, jestli je ti 15 nebo 30. Vyšší věk sám o sobě nikoho před průserem neochránil. Žít život s radostí? Jo, tohle je opravdu jen fráze.
Nejde o ostatní. Jde o to, co chceš ty. Mě může být jedno, jak se cítíš, ale je to jedno i tobě? Říkám ti to, co dobře víš. Ale jednáš podle toho, ci víš?

15. Jo. Tak toho aspoň ještě nemám na svědomí tolik, ne? Další puberťačka do statistiky. Vždyť je to jedno, jak se kdo cítí. Neberme život tak vážně. Žij svůj život s radostí. Fráze. K čemu mi je, že mně mají rádi a potřebují mně, když se ozvou pouze a jedině právě v tu chvíli, kdy oni něco potřebují? Neřešme to. Díky, žes´ mi řekl to, co sama moc dobře vím. Neznám Tě a ani Ty mně. Možná proto se mi tak snadno mluví.

Že nikdy nebude mít důvod? Je ti 15, ty ještě nemáš představu, jaký jsou tvoje možnosti. Věř mi, jsou větší, než si myslíš. To jestli se z toho bahna zvedneš, záleží na tobě.

Jde o to, jak ten život žije. Nechci se v tom patlat, ale jak na to mám zapomenout, když mně do toho pokaždý někdo hodí znovu? Do všeho toho bahna. Nikdy v životě jsem se ještě nehrabala ve sračkách. Teď jo. Ne, nebyl by na mně hrdej, ale k tomu stejně nikdy důvod mít nebude.

Na jeho místě bych chtěl, aby moje vnučka byla naživu.

Myslíš že nebude mít radost když mně uvidí? Já myslím, že jo. Doufám, že jo.

Ne lidé okolo tebe. Myslím dědu.

Kdo? Ti lidé tady okolo mne? Nevím. Mám je ráda, budu pořád s nimi, ať se stane co chce... Ale tady to nejde. Nemůžu.

Myslíš, že z toho budou mít radost?

Klid. Odpočinek. A hlavně věřím, že se s nimi třeba setkám, se všemi, kteří mně zatím opustili...

Klid. Odpočinek. A hlavně věřím, že se s nimi třeba setkám, se všemi, kteří mně zatím opustili...

Co si od ní slibuješ?

S dědou jsem prožila celý dětství. Než jsem šla do první třídy, byl to člověk, kterej mně v podstatě vychoval. Jakou? Smrt.

Na dědovi ti asi hodně záleželo. Píšeš, že vidíš jen jednu cestu ven, jakou?

Tři týdny. Musím, protože jinak brečím na každým kroku.. Tohle jsem nikdy nedělala, vždycky jsem byla já ta co všechno zvládne a vyřeší. A teď se mně moji profesoři ptají, proč jsem tak mimo a jestli mi mohou nějak pomoct...

Jak je to dlouho? Nemusiš to zvládat, potlačovat emoce...

Nějak jsem se ztratila, bylo to trochu rozchodem, nepohodla jsem se s kamarádkou. Všechno začalo být špatný. A pak mi jednou zavolali, že mi umřel děda. Celý dětství v hajzlu, mám prostě dojem, že nejsem celá, kus mně chybí... Velkej kus mýho já.. Nemůžu se najít...

Neotravuješ nás. Co se vlastně stalo?

nikoho neotravujes... a myslim si, ze kamaradi a blizci lide sou od toho aby nam pomahali... tkaze je neotravujes... a ten dodatek se ti určite jednou splni... to mi ver... jednou si nahore... jednou dole... ted si dole... takže stači se jen odrazit od toho dna...