na Mikuláše minuleho roku mi zemřel po těžkém urazu tata, když pracoval u jedněch známých... Asi to nebyla jejich vina, ale já to mám pořád v srdíčku, že za to mohou oni. Dneska jsem mi sice řekla, že za to nemůžou a pokud jo, tak že jim odpouštím, že se to mělo asi stát a stalo se to, ale pořád to ve mě je a jsem na ně vevnitř dost naštvaná...
nevím jak se toho pocitu zbavit
Diskuse ke zpovědi
asi jsi uvnitř naštvaná, protože si možná říkáš, že kdyby u nich nepracoval, tak by se to nestalo... ale dobře si uvědomuješ, že to není jejich chyba a když se to mělo stát, tak se to stalo... nikdo neovlivní chod času a na každého jednou dojde 
Podle mě procházíš vývojem, v němž kráčíš tím správným směrem, teď půjde o to, zda to dotáhneš do konce. Nejdřív bylo nejjednodušší bolest ze ztráty "zhmotnit" v obvinění někoho, kdo za to "mohl" (i když rozum ti říkal, že za to zřejmě nikdo objektivně nemohl), nyní už uplynul nějaký čas a rozum nabývá na síle, ale stále je ještě jednodušší vracet se k té původní představě existence nějakého viníka. Jako další krok bys měla dospět k odpuštění - "viníkům" i okolnostem. Bude to možná ještě kus cesty, ale správné. Tak ať se ti podaří. 
Vcelku si řekla pravdu, co se má stát stane se.. Tak to funguje ve všem, háček je v tom, že to vždycky zjistíš až potom..
asi si někde ve skrytu duše (bože, to zní blbě) zkrátka, asi si myslíš, že to aspon z části jejich chyba je...
...uvolni mysl, i pocity...
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
I sebemenší pověst stačí k pohromě. (Publilius Syrus)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©