Dulce et decorum est
Jak starý žebrák shrbený pod pytlem svým,
jak baby kašlající jsme se drali marastem,
ukázavše záda vlezlým světlicím,
vlekouce se do daleka, kde snad spočinem.
Sli muži spící, mnozí na nohou
krev a puchýře místo bot; kulhali
chromí a slepí, zpití únavou
hluší k pět-devítkám, jež vzadu houkaly.

Plyn! Plyn! Tak honem! Nahmatal
jsem nemotornou masku, tak tak jen,
však kdosi ječel, potácel se dál,
jak v nehašeném vápně polapen.
viděl jsem přes mlhu a přes zelený jas,
jak topí se tam v tom zeleném moři,
vždy ve snu bezmocně ho vidím zas,
dusí se, hasne, tone, hloub se noří.

Kdybys též mohl kráčet v tom těžkém snu
za vozem, který kodrcal se s ním,
a vidět oči, vyvrácené k nebesům,
povislé tváře s cejchem dáblovým,
kdybys moh slyšet každou chvíli jeho krev,
jak klokotně uniká mu z plic
tak nafouklých a rozežraných; věz
i na jazyku že má vředů víc.
Tak nadšeně bys, brachu, neřek dnes
tu starou lež: Dulce et decorum est
pro patria mori.

(Wilfred Owen)