Ježíškův monolog

A už jsou tu po roce ty otravné Vánoce… Jak jinak bych to měl říct – už dva tisíce let ta samá rutina. Nebo méně let? Nevím, už mám taky sklerózu. Takže abych si udělal seznam věcí, které musím letos udělat. Ehm…

1)      rozdat dárky

2)      rozdat dárky

3)      rozdat dárky?

Vlastně… proč si to píšu? Nic jiného mě totiž nečeká, maximálně obhajovat svou ježíškovskou čest před oním stařešinou v červeném kožichu, kterému říkají Santa Claus. Nechápu, jak může být tak oblíbený, když se pořád cpe do médií. Mně osobně, kdybych byl smrtelník, by nebyl sympatický, protože na sebe rok co rok upozorňuje kdejakými reklamami na nápoje, léčivé prostředky (stejně je nejlepší lék francovka) a vysedává v příliš vytápěných obchodních domech, aby mu tam sedaly děti na klín a říkali mu svá nejtajnější přání. Ještě je u toho slyší rodiče, věc neslýchaná! To mně děti píší dopisy, protože je to diskrétní. A navíc – nemusím se starat o soby a dávat pozor na skřítky, aby nepopletli dárky. A taky žiji v nebi, kdežto Santa Claus mrzne někde za polárním kruhem, ha ha. Stejně se nedám zahanbit konkurencí, to by bylo, abych z boje utíkal! Když o tom tak přemýšlím, nemohl bych toho Santu Clause vyzvat na souboj? Na ostří meče? Tváří v tvář a kdo se rozesměje první? Šachový turnaj? Uhodit bílou rukavičkou do tváře? Hm… nezní to špatně. Nechme souboj soubojem, na to bude čas v létě, teď se musím koncentrovat na Štědrý den. Takže asi neporuším tradici: budíček v pět ráno, ranní rozcvička do půl šesté, posnídat vánočku, letět na obhlídku svého nadělovacího rajonu a od čtyř hodin odpoledne nejvyšší pohotovost s dárky. Krize mezi pátou a půl sedmou, na to jsem připraven, v devět hodin večer zkontrolovat, jestli mají všichni co si přáli a v deset večer konečně jít na těch pár měsíců spát. A hlavně nezapomenout na ten letní souboj se Santa Clausem.