Hádanka

Vzala jsem do ruky tužku. Její špičkou jsem se dotkla papíru a vedka tah dolů. Vznikla čára. Od spodního bodu čáry vedu doprava druhou čáru, ale o něco kratší než ta první. A mám první písmeno. Jdu na druhé.

Udělám stejnou čáru, zeshora dolů, úplně stejnou jako to úplně první. A opět jedu stejně – os dponího bodu krátká čára. A teď to měním. Další čára je krátká, vedená v polovině první čáry druhého písmene, rovnoběžná s tou dole. A od vrcholku nejdelší čáry udělám třetí krátkou čáru – rovnoběžku k předešlým dvěma.

Třetí hlavní čára – zeshora dolů. To už tady ale dvakrát bylo! Nevadí. Jdu na další čáru. Tu vedu tentokrát od vrcholku první, mírně doprava a dolů… prostě vykreslím oblouček doprostřed první čáry. A pod tenhle oblouček dám ještě jeden. A třetí písmenko je na světě. Teda… na papíře.

Šup na čtvrté, zase ta stará známá dlouhá, svislá čára… Fajn. Jdu z prostředka. Představte si, jakoby ta čára byla levá stěna obdélníku, tak tu druhou čáru vedu z prostředka do horního pravého rohu toho pomyslného obdélníku. Třetí čára jde taky z prostředka první čáry, ale míří si to do pravého dolního rohu. čtvrté písmeno, vítej stvořené!

Teď napíšu poslední. Zase si ho představte nejdřív v pomyslném obdélníku. První čára je z levého dolního rohu vyslána na cestu do prostředka horní vodorovné čáry. A z toho onoho již výše zmiňovaného prostředka se rozhodne jít do pravého dolního rohu. Hele, špičatej kopeček! Tak mu udělám čáru přes rozpočet. Z prostředka levé stěny do prostředka pravé stěny udělám čáru.

A slovo je hotové. Mám ho na prstenu. A je děsivé, ale jak pro koho. A ke každému z nás neodmyslitelně patří.