Zoufalé snad

Svírá se mi břicho v křečích neutišitelného žalu. Myšlenky se loudají někde po vrcholcích smrti a dlouhé nehty na rukou vrývající se do kůže svolávají klid ke spánku. Dech se mi chvěje, jakoby to měla být jeho poslední noc a světlo z monitoru se odráží v lesknoucích se jehličkách. Červených, znavených nocí a temnými okolnostmi. Za pár minut hodiny odbijí na počest novému dni, ale to už možná neuslyším. Kdyby to šlo, těším se na tu chvíli, ale brzy nebudu vnímat pocit vědění. Brzy nebudu vnímat nic, nebo spíš, budu vnímat ?nic?..? Už nebudu cítit bolest, ani zarudlé předloktí, ani hlavu hrozící náhlým prasknutím. Puknutí lebky, která se vzápětí rozlouskne pod tlakem vytékajícího moku, jakýsi zvuk do nočního ticha.   Kocouři se budou dál dvořit všem Mickám, sousedi se vzbudí, ale se závěrem představy znovu usnou tichým, klidným spánkem. Některým se možná bude zdát o smrti, nebudou si to ale pamatovat, nechce být prozrazena. Vítr bude dál prohánět své otroky, tmavé mraky na obloze, a silueta postavy v tmavém si v poklidu dokouří svou poslední cigaretu. Nevědomky, se všedními starostmi ji nenapadne, že už za několik pochmurných chvil se udusí na následky zčernalých plic, nemožných životní a správné činnosti. To ale já vnímat nebudu. ONA to třeba uslyší, konečně si uvědomí, kdo a jaká vlastně jsem. Uvědomí si to až, když se můj mozek bude válet na celkem novém drahém modrém koberci. Třeba už ani nebude nadávat na mou nešikovnost, už ani nebudu muset tento tyrkysový skvost drhnout přípravkem na koberce jako vždy, když na mě nemá náladu a potřebuje se vybít. Několik málo minut však ještě zbývá, ubíhají proklatě pomalu, ale tolik mi to nevadí. Co je pár minut oproti věčnému ?nic?? Usmívám se při té představě, jak já si budu spokojeně nežít a ona, ONA bude mít výčitky. I když ani to není jisté, alespoň by měla podle předpokladu nadávat na špinavý pokoj, účet za čistírnu, rakev? To by mi mohlo stačit.
A myslíte, že mi pořídí rakev? Není to moc drahé?