Scénář

O5 jsem měla šanci se přesvědčit, že život je jen jedno velké čekání na to, až se zase něco podělá… A že člověk vlastně nikdy nemůže být šťastný, protože nemusí být šťastní lidé kolem nás… A to bude vždycky ten mráček, který bude bránit slunci, aby svítilo ze všech sil na Zem…

Lidé do našich životů přicházejí a zase odcházejí. Ně kteří však chvíli pobudou a zanechají v našich srdcích svou stopu a my na ně uz nikdy nezapomeneme a už nikdy nebudeme stejní jako dřív…

Možná tohle může náhodnému čtenáři přijít jako další depresivní monolog ve scénáři mého života… Ale i ten má v každém příběhu své místo. Kdo ví, jak tohle celé jednou dopadne? Kdo mi poví, že se všechny problémy, které se vyskytli a vyskytnou zvládnou? Kdo mi poví, že ten, kdo v mém srdci zanechal stopu, ji bude moct zítra prohloubit? Kdo mi poví, co bude zítra? Za týden? Za měsíc?

Nemůžu říct, že vím, co bude zítra, za týden nebo za měsíc… Ale to, co s jistotou říct můžu, je, že svým způsobem to, co bude může ovlivnit každý z nás… Nevím, kde se to ve mě najednou vzalo, ale teď vím, že problémy se vyřeší a lidé se budou stále vracet…

A víte proč?

Kdysi jsem chtěla napsat divadelní hru… A teď vím, že mám šanci ji tak trochu psát… Protože život je jedno velké divadlo… Ale autorem téhle kapitoly a celé téhle hry odteď budu já… Jestli chceš, tak nasaď masku a pojď hrát… Ale podle MÉHO scénáře!