Holčička

Sedím na povinné rodinné večeři a pozoruji malou holčičku, jak si v dětském koutku kreslí. Přemýšlí nad tím, jakou barvičkou se nejlépe nakreslí hora. Po chvíli si všimne mého pohledu, který se nechce odtrhnout od toho zvláštního pohledu, který se mi naskytl. Usměje se a moje rty se také zavlní. Ale hlavou už mi běží na tisíc myšlenek, sama sebe se ptám, jaký život asi bude mít, čím bude, čeho dosáhne. Zajímavá otázka. Přelétnu pohledem na své prarodiče a uvědomím si jednu věc. Zatímco já si tu jen tak sedím, tak právě někde umírá jeden či více lidí a přitom přichází na svět další život. Znovu se otočím na tu holčičku a marně vzpomínám na dobu, kdy jsem mohla být v jejích letech. Matné vzpomínky, rozmazané obrazy, ale spíše pusto, prázdno. Smutně zvednu oči ke stropu, protože mám chuť se rozeběhnout za tou holčičkou a vzít jí, odvést daleko odsud, někam, kde zůstane v tomto věku, kdy nedospěje k poznání. Uchránit jí, ale ocenila by to později? Asi ne. Co by to potom bylo za život? Život nám musí párkrát pěkně nafackovat, abychom si uvědomili, že žijeme jen jednou a podle toho se máme řídit. Ano, sice hezké, co jsem tu právě napsala, ale není potom těžké rozvíjet svůj jediný život někde, kde je spousta lidí, kteří si to ještě neuvědomili? Nevím, připadá mi to tak. Neříkám, že já bych si to snad plně uvědomovala, ale…snažím se o to. Dokud to zase nezkazí někdo jiný. Cizinec, parazit, narušovatel mého světa. Někdo, kdo mi kazí mé plány, představy, sny. Co proti nim? Jen nervy, chce to pevné nervy. Doufám, že je ta holčička bude mít. Přeju jí to. A vlastně nejen jí, ale i všem ostatním. Pevné nervy a pochopení. Proč?? Protože já nechápu, nerozumím vám, lidem, mému druhu. Vlastně ani nechci rozumět, protože tím bych jen potvrdila, že patřím mezi vás. Nechci sem patřit, ale i chci. Věřím, holčičko, že tebe jednou nebudou napadat ty samé myšlenky, že ty budeš mít lepší pohled na svět a na ty uspěchané figuríny, co ho každou vteřinku křižují…