Co je vlastně láska?

O lásce se často mluví, mnoho lidí po ní touží, ale většinou nedokážeme říci, co vlastně láska je.
Už stovky let se jí básníci a myslitelé, spisovatelé a zpěváci pokoušejí vyjádřit ve svých básních, knihách a písních, nejrůznější náboženství k ní vyzývají.

Lidé se pokoušejí lásku rozpitvat na její jednotlivé prvky:
Láska je soubor chemických reakcí v těle, konstatují biochemici.
Láska je romantická smyšlenka, tvrdí historici.
Láska je nezbytná proto, aby páry spolu zůstaly a vychovaly děti, prohlašují evoluční vědci.
Láska je souhrnný pojem pro nespočet lidských citových vazeb, vysvětluje slovník.
Láska je to největší v životě, říkají všichni zamilovaní a milující.

V době dospívání poznáváme lásku, která je poněkud jiná než bezpodmínečná láska, kterou většina rodičů miluje své děti. Rodičovská láska – v ideálním případě – obklopuje děti a chrání je bez výhrad. Láska, kterou zakoušíme v době dospívání, začíná většinou zamilovaností, tedy jistým stavem poblouznění, které je člověku vlastní. Jsme-li zamilovaní, nemáme na celém světě oči pro nikoho jiného než pro toho, koho milujeme. K této lásce patří i sexualita. I láska těch mladých lidí, kteří spolu ještě sexuálně nežijí, je láskou sexuální.

Neustále hledáme ideální lásku. Ale láska, která odpovídá našim představám o ideální lásce, se většinou značně podobá bezpodmínečné lásce rodičů, kterou jsme poznali nebo po které jsme jako děti toužili. Rodiče přijímají své dítě takové, jaké je. A v tom je právě ukryt zdroj všech budoucích zklamání a soužení, ale i nových možností a nových začátků.

Toužíš a potřebuješ být milován takový, jaký jsi. Jenže současně se snažíš zakrýt to, jaký skutečně jsi. Sám ses nepřijal takový, jaký jsi. Díváš se na sebe velice kriticky, zavrhuješ mnoho svých vlastností. Na jedné straně se snažíš vypadat co nejlépe a raduješ se ze své lásky, na druhé straně máš neustálé obavy: Co si počnu, když mi ublíží, když mě opustí, když na mě zapomene? Láska za sebou neustále vleče strach ze ztráty. Kdo má lásku, může najednou mnohé ztratit – svého partnera i sám sebe.

Láska je však úžasná. Být obdarován láskou nejen kvůli svému vzhledu, být uznáván takový, jaký jsem, být považován za žádoucího, aniž bych musel naplnit náročná očekávání, být milován jen proto, že jsem hoden lásky, to je to, co skutečně hledáš.

Té opravdové lásce se musí člověk nejprve učit. Je neustálým prolínáním blízkosti a oddálení. Její základ je v tom, že přijímáš svého partnera a vážíš si jeho života, že se odvážíš odevzdat se mu, aniž bys ztratil svou osobnost. Taková láska nepadá z nebe. Někdy se ale přece stane skutečností.

Důležitým předpokladem však je přijmout sám sebe, radovat se ze svých schopností. Mít se rád i v případě, že zrovna nevypadáš dokonale, a také tehdy, když na tom nejsi právě příliš dobře. V takových chvílích nemáš o sobě valné mínění. Pak si sám začneš myslet: "Když to se mnou půjde takhle dál, pak mě ani druzí nemůžou mít rádi!" Vážit si sám sebe je však nevyhnutelným předpokladem k tomu, aby člověk skutečně dokázal milovat druhé lidi, a nemá to nic společného se sobectvím. Kdo je sobecký, stojí sám sobě i druhým v cestě za láskou. Kdo se však má skutečně rád, nebude u ostatních hledat to, čeho sám není schopen, a dokáže lidi přijmout takové, jací jsou.