Cáry mé duše

Cáry mé duše

Ležím si  ve tmě a přemýšlím. O všem a o ničem. Je mi trochu zima, ale přesto se mi chce spát. Pak pohladí mě něco po duši, setře mi zbloudilou slzu, jemně se usměje a vrazí do mě nůž. Nůž do mého srdce, až mě ta prudkost poráží. Je to mé svědomí a jsem s ním dnes sama – se svým nitrem právě odhaleným jako krvácející rána.

Ale ta bolest tepe z ohromující dálky. Necítím ji, možná jen trochu… Jsem už poněkud znavená břemenem vlastní bolesti. Nemám tedy žádnou. Ale co ty Lítice v mém nitru bojující o to své? Která Žalostná je mi nejbližší?

Co takhle Julie? Ta možná. Ano. Ale není Julie jako Julie. Já nemyslím tu šťastně zamilovanou a neskonale zářící, když při něžném doteku dlaní našla svého Romea. Myslím tu právě probuzenou v zatuchlé hrobce, spatřící svou mrtvou lásku. Ten děsivý výkřik bouřící po všech koutech kaple tuhnoucí již ztuhlou krev umrlců. Možná Julie.

Nebo snad Ofélie sklanící se nad řekou a pozorující kytici fialek nořících se do vln? Kde se zmeškal Oféliin rozum, když hrdinný Hamlet komponuje slavnou řeč o své existenci? Cítím snad Oféliinu pachuť zrady z odvrhnutí Hamletova? Netuším, jak jí chutnala pachuť a čeho - zda zrady či šílenství, co bylo silnější? Znám své vlastní zrady… Tedy rozum rozumného zástava rozumným?

Ach, Agnes. Jaký kus mé duše si pro sebe urvala Agnes vyhlížející Krysaře? Smějí se dnes její oči nebo jsou prázdné a jde cestou k Sedmihradské zemi, aniž by tušila, jakou spoušť a pohromu svou smrtí způsobí? Vyrvala srdce Krysaři, a ten vzal srdce všem. Myslím, že je to tahle Agnes, ta co rve srdce rváči.

Jakou mocí ke mně promlouváš, Mercedes? Mocí svého hořkého života, kterého žiješ zvláštním a podivným způsobem po mnoho let s člověkem, pro kterého správného  citu nemáš? Pro koho tvé oči pláčou ve tmě? A když jej konečně spatříš – už ti není přítelem a Zlatým zákonem ti chce brát tvé nejcennější. Co se to jen stalo s Edmondem?

A ty, neskonale krásna, Bríseovno. Jaká moc, kromě moci Achillea, tě nutí zůstat s ním? Kdybys mu nebyla otrokyní, zůstala bys přece? Je silný a krásný – lehkonohý Achilleus, ale vždyť – dělá z tebe otrokyni!.. A ty ho přesto miluješ? Ano?

Jak moc vám rozumím, ženy v mé duši… Trháte ji na cáry a berete si své díly se samozřejmostí, která smrtelníkům vyráží dech.

Ale já nejsem vy, já jsem Já.. a nikdy nepoznám vaši bolest… Ale vy nikdy nepoznáte mou.

Nebo snad ano?