Znovuzrození - ukázka

Měl by cítit bolest, přesto se však doširoka usmíval. Stál uprostřed pokoje svého malého bytu a zasněně hleděl na svá zápěstí. Skomírající slunce svými posledními paprsky osvětlovalo tu místnůstku a zbarvovalo ji do uklidňujícího, karmínového odstínu, který ponuře ladil s krví tryskající z proříznutých tepen. Na zaprášeném modravém koberci se zalesklo chladné ostří žiletky.  Z hluboké řezné rány pomalu unikal život, ale on cítil že tak přichází očištění a příslib nového začátku. Poblouzněný mozek měnil bolest ve slast a jeho úsměv se stále rozšiřoval, když v tom se mu začala podlamovat kolena. Zapotácel se, zachytil se stolu a znovu nabyl rovnováhy. Stejně se ovšem musel opřít, aby neupadl.  Umíral a byl sám sobě vrahem. Pro něj byla sebevražda tou jedinou možností, jak nalézt klid. Nezanechal žádný dopis na rozloučenou, neboť to dělají jen slaboši, kteří se nedokáží rozloučit s životem, přestože je plný trápení a starostí. Tak pravil Průvodce. Tak pravil člověk, který mu v životě nejvíce pomohl. Člověk, jenž ho dohnal k tomuhle činu.   Myšlení se začínalo zamlžovat a on se už nedokázal koncentrovat. Začínal si samovolně přehrávat v mysli vše co ho vedlo k tomuto činu. Vzpomínky se nořily z mlhy a zůstávaly zastřené, ale to, co viděl, stačilo, aby se utvrdil v tom, že chce zemřít.   Smůla se mu vždy lepila na paty a ničila vše, k čemu se kdy odhodlal. Byl vyvrhelem, ztracený v té poušti, která je nazývaná životem. Snad jen v několika posledních měsících byl opravdu šťastný. Díky tomu ďábelskému internetu si našel holku. Začali spolu chodit, ale jako vždy skončil špatně. Odkopla ho jako nudného snílka, co nemá žádnou perspektivu. Jenže on ji skutečně miloval a nedokázal se na ní rozzuřit, nedokázal zpřetrhat ta pouta, která ho k ní pojila a to ho zničilo. Upadl do těžkých depresí a nakonec se uchýlil k té nejpřízemnější lidské schopnosti – sebelítosti. Přivedl sám sebe na samotné dno a začal hledat jakékoliv východisko. Alkohol, drogy nic nepomáhalo. Až najednou narazil na internetu na nově vzniklou stránku. Úžasně přesvědčivý člověk, který si říkal Průvodce, tam pomáhal podobným ztroskotancům. Diskutoval s nimi o jejich problémech a tvrdil, že jim pomůže. Mnoho mu uvěřilo a dostalo se jim stejné rady. Skončete s utrpením, skončete s životem. Při prvních náznacích podobných myšlenek byly web-stránky okamžitě zrušeny, ale Průvodce přetrval. Posílali si navzájem e-maily a dílo zkázy bylo dokonáno. Poslal Průvodci přesný rozpis kdy a jak spáchá sebevraždu. Rovněž průběh celého činu nahrávala web-kamera jejíž lesklá čočka teď chladně pozorovala umírajícího mladíka.  Nyní už ležel na zemi. Stolek byl převržený a mladík se svíjel pod ním. Škubal sebou v bolestivých křečích a ječel. Válel se v kaluži vlastní krve, tváře měl smrtelně bledé a skelné oči hleděly do prázdna. Jenže vnitřní zrak viděl cosi jiného. Viděl temnou postavu v plášti a  s kosou, jak se k němu pomalu blíží. Zíral na ni a nijak se nebránil. „Ukonči můj život!“ křičel. Smrtka přicházela a on slyšel jen svůj vlastní dech a tlukot svého srdce.  V tom ale iluzi narušily nějaké zvuky a sen se začal rozplývat. Mladík slyšel bouchání na dveře a pak lidské hlasy. Trvalo mu dlouho než pochopil, že se dožadují vstupu. Chtěl na ně zakřičet ať táhnou k čertu, ale neměl už dost sil ani na to aby otevřel ústa. Vědomí již konečně vzdalo svůj marný boj a vše pohltila tma. Poslední, co slyšel, byl rachot vyrážených dveří.  


PŘEDĚL!


Mladík pohlédl na zapnutou web-kameru a povšiml si vedle ležící žiletky. Udělalo se mu nevolno a zdálo se mu, jako by bloudil v temnotě. Z telefonu zaznělo chichotání. „Dělej! Chci vidět tvoji KREV! Ty nebo ona!“ Mechanicky se natáhl po žiletce. Žaludek měl málem až v krku, když pocítil chladný kovový povrch žiletky. Na jejím ostří byla ještě krev. Přichytil si telefon ramenem, nastavil pravou ruku a přiblížil se  s žiletkou, přičemž levačka se mu třásla až k ramenu a chichotání v telefonu ztichlo. Průvodce si zřejmě užíval podívanou, ale mladík nezvládal napětí a pevně zavřel oči. Klesl žiletkou, jenže najednou začal zvracet. Padl na kolena, držel se za břicho a vyvrátil vše, co mu ještě zbývalo v žaludku, na koberec. Z telefonu se ozývaly výbuchy smíchu. Mladík měl tvář rudou napětím a křečovitě svíral chladný kov. Trhaně znovu přibližoval žiletku k tepně, i když začínal ztrácet vědomí. Z telefonu se neustále ozýval hlas: „Řízni! Začínám být netrpělivý! Dělej nebo to odnese někdo jiný!“ Mladík naposledy zaváhal, a pak provedl jeden rozhodný pohyb. Sotva ucítil chladivý dotek na kůži, omdlel. Svezl se na stranu a zůstal ležet. Z telefonu se ozvalo povzdechnutí a pak už jen zavěšovací tón.