Zloděj mojí duše

Probudily mě podivné zvuky, asi houkání sov. Oči chci nechat zavřené,ale pak si uvědomím ,kde se v mém pokoji vzalo houkání sov? Nanejvíš divné…a jehličí taky není zrovna normální. Opravdu vyděšeně otevírám oči. Skoro omdlím. Je noc a jsem v lese.Nevím jak sem se tu ocitla. Strach mi zastírá rozum. Musím si kleknout , nevydržela bych stát. Klečím až do svítání,vyděšena k smrti. Možná je to pouze les a zdám se jako strašpytel,ale i když je den a mělo by svítit slunce,je tu stále ta tma,která jako běs rve duši na krvavé cáry.Nevím kde jsem. Ani kudy se dostanu z lesa ven.Navíc se mi to tu najednou připadá nějaké tiché. Listy nešumí, i když je vítr. Ptáci neštěbetají a nevítají nový den.Vše je nějak zmatené. A najednou vím proč.V dáli, v hloubi lesa zářilo světlo.Zářilo černě, nebyla to tma, ale prostě svítilo. A v jeho středu kráčela silueta.Vysoká postava, asi v černém. Tvář skrývala v kápi. Nejspíš muž, nebo tak něco. Ale nezdálo se ,že by to byl obyčejný muž, bylo cítit ,že není obyčejný. Síla jeho aury a sebevědomí byla nebezpečná. Ve vzduch visela slova. Šeptala, křičela, informovala,vzlykala a hlavně nepřestávala a mučila. Stále jen opakovala : „Požírač duší! “ Pořád dokola, znovu a znovu. Zdálo se mi i jako kdybych slyšela vzdálený démonický smích. Avšak v tuto chvíli jsem nevěděla ani co jsou mé představy , co skutečnost.Kde je nahoře a kde dole. Zda je den či noc. Mě i okolí ovládl naprostý chaos. Ptáci padali z větví, zvěř pobíhala a narážela do stromů. Já pravděpodobně ležela nohama v potoce a hlavou zarytou v hlíně a jehličí. Majestátní postava se blížila. Napětí se stalo nesnesitelným. Chtěla jsem se odplazit dál do relativního bezpečí, ale nohy mě neposlouchaly. Moje slzy se smísily s hlínou.Bláto tak hořké a temné jako moje momentální pocity. Srdce bilo melodii slýchanou na pohřbech. V tom křiku a nešťastném zpěvu jsem i přesto slyšela šumění trávy. Zdálo se ,že i ona má strach. A lomoz větví stromů napovídal, že ani stromy tomu nejsou lhostejné. A to kvůli jediné osobě, kvůli jedinému světlu a dvěma slovům. Podlehla jsem lhostejnosti, postava byla u mě a ozářila nás ta zář.Na malou chvíli jsem mu pohlédla do tváře. Modré lesknoucí oči jsem nedokázala přehlédnout. Nemohla jsem se od nich odtrhnout, topila jsem se v nich. Usmál se hodně ironickým úsměvem. Dokázala jsem zavřít oči a když jsem je znovu otevřela,jeho tvář už dávno zakrýval černý stín. Řekl mi mnoho, ale nemusel říct jediné slovo. Chápala jsem vše dobře. Vezme mi duši jako zvěři, rostlinám a zbloudilým poutníkům v mrtvých lesích. I tento les už pozbyl života, ale jen zdánlivě. Všechno žilo, spíš vlastně přežívalo. Bez pocitů, citů, radosti, smutku, vášně a lásky. Tudíž to bylo mrtvé. Sešeřilo se , pokud to ještě vůbec ještě šlo. Ticho jako v hrobě. Vlastně to byl hrob. Pro těla bez duše. Potulujících se bez záměru až do trýznivé smrti. Jak krásné, trocha poslední ironie vážně neuškodí. Požírač duší mě již bere za ruku. Jeho kůže je suchá a mírně teplá. Hladí mi tvář. Znovu začínám vzlykat. Pomáhá mi na nohy. Podává mi tmavý plášť s kápí a koženou tornu. Zvedne ruce tak kde by mělo být nebe a hvízdne. Zablýskalo se a blesky na chvíli osvětlily cestičku. Po ní běžel velký divoký hřebec barvy tuše. Jeho lesklá srst se třpytila. Zastavil před mužem. Ten se mu s lehkostí vyhoupl na hřbet, pobídl mě ať se posadím za něj. Jeli jsme do neznáma. Držela jsem muže kolem pasu,nechtěla jsem spadnout,ale zároveň jsem si přála být míle daleko. Asi tak po dni jsme si udělali větší přestávku. Až teď jsem dostala odvahu podívat se do torny. Byl tam chleba a vak vody. Sice jsem k tomu neměla důvěru,ale hlad a žízeň byly silnější. Když jsem se posilnila ,neznámý mě vzal za ruku a někam vedl. Došli jsme k borovicemi porostlé propasti vedle paseky s polštáři zelenavého mechu. Skrz větve sem pronikalo pár paprsků slunce. Jako by se snažily osvětlit dno propasti,ale bezúspěšně. Jako by byla bezedná. A možná dokonce byla. Když jsem přestala pozorovat okolí všimla jsem si záblesku. Vypadalo to , že na zem spadl kousek křišťálu a zhlédlo se v něm slunce. Ale byla to slza, slza Požírače duší. Opravdu plakal. Nevím z jakého důvodu,proč a kdy, políbili jsme se. Nebyl to ten polibek o kterém jsem si myslela ,že mi vezme duši, ale takový jaký dokáže dát jen člověk čistých úmyslů. Sundala jsem mu kápi z hlavy. Zase jsem viděla ty modré oči, záblesky v nich byly skutečné. Měl kratší černé vlasy a jeho tvář měla kdysi jemné rysy, avšak teď by se jeho obličej dal nazvat tvrdým a ošlehaným životem,pokud by zrovna neplakal. Ale i tak byl velice krásný. Nemluvil, neslyšela jsem od něj jediné slovo. Mrtvý les zašeptal jako by z nicoty: „Kletba.“ Ovládal těla bez duše pro svoje účely, byl proklet. Je mi ho líto , netuším jak mu pomoct. Stejně to je jedno, stále jsem jeho zajatkyně ,či co. Chtěla jsem dát do torny vak vody a v postranní kapse jsem našla malý váček. Runy. Pokusila jsem se s neznámým komunikovat přes ně. Ale on nechtěl. Nevím jak dlouho jsem pryč z domova, nevím kde jsem, nevím s kým jsem, to nejde, žít v takové nevědomosti. Jeho ruce se pohnuly, runy vytvořily větu: „Les dechu přízraků.“ Ooo jak mi to pomohlo..haha,ale zajímavý název,to se musí uznat. Humor dokáže přebýt i nejhorší strach,ale nějak mi to nepomáhá.Aspoň vím kde jsem. A navíc mám takový pocit , že se odtud jen tak snadno nedostanu. Vlastně po pravdě to byl hezký svět, nedoléhaly sem denní starosti a strasti. Tohle je něco úplně jiného, nového. Mlčky si sedáme na koně a míříme dál po cestě Nekonečna. Jeli jsme dlouhé dny, po nocích jsme společně pozorovali hvězdy ,nemluvili jsme, naše myšlenky si stejně šeptaly větve. Ale přesto jsem se odhodlala říct: „Miluji Tě.“ Zastřela se kolem nás mlha, zvedal vítr,setmělo se. Po chvíli oslnění hledím na prašnou cestu pod sebou. Je osvětlena hvězdným svitem , v prachu tam leží růže…černá růže, a můj neznámý je pryč. Teď padám i já do prachu ,ztracena v cizím světě sama. Avšak těší mě ,že jsem dokázala odpustit všechny jeho zločiny, aby byl volný. Lesy dechu přízraků se tedy nyní potuluji já. Sama s černou růží…