Zlatý klíček

Sedím v malé taverně středověkého vzhledu nad hliněným korbelem piva. Vše obložené dřevem a ozářené svícny. Hospodský otírá kusem hadru pult a v rohu hraje kapelka. Dveře se rozlétly a dovnitř vpadl člověk v džínsech, triku a mával dvěma fotografiemi. Všichni jsme se k němu seběhli, abychom zjistili podrobnosti. Vypadal velmi vyčerpaně, ale ukázal nám pohyblivé fotografie. Všichni byli očarováni hýbajícím se obrazem, ale on mluvil dál. "Ty obrázky jsou ze země splněných přání"… na jedné se lidé klouzali po rozoraném poli, jakoby se klouzali na zamrzlém rybníku. Na druhé byl zlatý klíč. "Tohle je nejvzácnější věc která tam existuje. Umí otevřít všechny poklady světa."

Byli jsme tři, co jsme se vydali na výpravu za tím klíčkem. Dlouhá cesta – zkrz všelijaká města, potkala nás spousta překážek, se kterými jsme se museli vypořádat. Od rozbitého motoru až po loupeživé nájezdníky. Důležité bylo mít se stále napozoru. Jeden byl lenoch a celou cestu se vezl za námi v závěsu a čekal, až situaci vyřešíme. Druhý byl velmi schopný, ale viděl ve mě konkurenci a při každé příležitosti se mě snažil připravit o život.

I tak se ale stalo, že jsme všichni tři ve zdraví dojeli zelenooranžovou tramvají před ohromnou bránu do Země splněných přání. Skvostnější místo jsem neviděl.

Před námi se rozprostírala ohromná zelená louka a za průzračným potůčkem na jejím okraji rozorané pole. Přesně takové jako na fotografii. Lidé se po něm klouzali a náramně se u toho bavili. Hned jsem si musel také splnit přání. Rozběhl jsem se a skočil šipku do měkké trávy. Plaval jsem v ní jako ve vodě. Prožíval jsem výsostný stav blažené euforie. Slunce nám příjemně zářilo nad hlavami a v předu na horizontu se táhlo pásmo zeleného lesa. Vydali jsme se všichni směrem k němu.

Po chvíli, stáli jsme už téměř na okraji lesa, jsme se otočili a všimli si, že náš líný druh je v nesnázích. Obklopen skupinkou desetimetrových lidí kteří do něj začali tlouct. Nebyl s to se zvětšit na jejich velikost a přišel o život. Využili jsme naši sílu nabytou za celou cestu a zhmotnili přání být také tak velcí. Obři se otočili a odešli pryč. Když v tom se můj chamtivý spolucestovatel začal smát a rostl a rostl… jeho pěst se zvětšila do velikosti panelového domu a napřáhla se. Zazněl hrubý výsměšný hlas: "Jsi možná silný, ale já mám v sobě ctnosti jako je chtíč a nenávist. Nikdy nebudeš tak vysoký jako já. Budeš rozdrcen!"

Ulehl jsem obličejem do trávy a čekal na smrt. Pár slz mi ukáplo, když jsem si uvědomil, že přijde okamžik, kdy Karma bude naplňovat zákon akce a reakce… a také on bude rozdrcen. Soucítil jsem s ním. První slza dopadla do trávy. Svět se otočil vzhůru nohama. A já padal….

Tedy nepadal, ale letěl vzůru. Přímo… ke zlatému klíčku. Smích toho giganta se změnil ve zděšení, snažil se vyrůst ještě víc, byl ohromný, ale ne natolik, aby dosáhl na zářící klíč. Chňapl mě alespoň za nohu ale to už jsem držel klíček v ruce a pevně ho tiskl ke své hrudi. V tu chvíli mě něco palčivě bodlo do kostrče. Probudil jsem se.

… chtěl jsem znovu usnout a dozvědět se, jak to tam všechno dopadne… ale v tom další ostrá bolest v kostrči. Přijal jsem to za znamení a v tu chvíli znovu neusínal.

Už je to rok a půl a byl to jenom sen, ale můžu říct, že od té doby dodnes cítím na hrudi zářící zlatý klíček, co otevírá všechny poklady světa :)