Země Nezemě

James Reaves se pomalu probouzel ze sna. Vzpomínal, o čem se mu zdálo. O jeho ženě z Vesmírného Sboru, o dětech, které tak dlouho neviděl. Proč vlastně Vesmírná Flotila vysílá lidi na takové mise jako probádávat prázdný vesmír? Už pár měsíců pro něj představoval společnost pouze hvězdný prach a drobné planetky. Tak co tu bude dělat další půl rok? Ještě že si s sebou nezapomněl vzít ty staré nahrávky jeho oblíbených autorů. Hodně lidí mu říkalo, že je blázen, ale on tu moderní hudbu opravdu poslouchat nemohl. Proto měl doma snad nejlepší sbírku U2, Cold play a spousty dalších skupin. Vůbec se zajímal o staré časy, kdy lidé měli k sobě blízko a netrávili s ostatními jen nucený čas, po kterém se každý rozutekl za vlastními záležitostmi. Dalo by se říct, že James byl výjimka. Nejen že nalezl v historii zalíbení, ale snažil se podle ní i žít. Se svou manželkou si vytvořil poměrně dobrý vztah a své děti pravidelně navštěvoval.

            Z jeho chmurných myšlenek ho vytrhl až jekot poplašného zařízení. Podle všeho byla nablízku černá díra a žádný ze senzorů si toho nevšiml. Ale vždyť to není možné! Všechno to byla nejnovější a nejdokonalejší technika, která odhalila černou díru již na několik desítek astronomických jednotek. Jenže teď se mu naskytl zrůdný pohled na přibližující se černou díru, která ho již lapila svým gravitačním působením. Najednou pochopil proč mu senzory nic nehlásily. „Černá“ díra nebyla vůbec černá, ale rudá. Na něco takového nebyl připravený, protože černá díra ohýbá světlo tak, že dopadá na senzory v určitém úhlu. Ovšem pokud se změní barva, tak se světlo ohne jinak a alarm nic nenahlásí. Jenže… Ještě nikdo neviděl rudou díru. Znovu tedy zkusil zesílit motory, ale proti gravitační síle nezmohly nic. Potom už vyplňovala rudá záře celou obrazovku a loď pozvolna vklouzla do útrob díry, jako když si žralok pochutnává na malé plotici. A Jamese zahalila tma…

            Na konci tunelu se rozžalo světlo. Bledé paprsky osvěcují tvář mrtvého a ten jde ke své mucholapce, za světlem. On se blíží ke světlu a světlo k němu. Dočista ho obalí a celá bytost se svíjí v extázi úmrtí. Těší se ze své smrti a nyní již ví, že Bůh existuje. Dokonce k němu mluví a říká: „Vstaň! Vstaň! Vstaň!“ pořád dokola opakuje to jedno slovo. Jeho hlas se náhle stává mechanickým, až se konečně změní v pípání poplašného systému. James se zmateně rozhlédne. Že by se mu právě přihodilo to o čem tolikrát četl v knihách? On SNIL? To přece není možné. Již tři století od zavedení umělého spánku se nikomu nezdály sny. Děje se tu něco zvláštního a on musí zjistit co. Jenže to nemá být jediná věc, která ho trápí. Po rudé díře ani památky, zato se před ním otevřel výhled na něco, o čem snad už ani nedoufal, že spatří. Na monitoru zářila Země. „Jako diamant zasazená v náhrdelníku na obruči hvězd“ tak to snad  popsal nějaký starověký myslitel, jenže nikdo nemůže ani zdaleka vystihnout tu krásu. Ten úžasný pocit, když víte, že se vracíte Domů. Zapnul pohotovostní systémy,  vědom si toho, že o tom co se stalo, musí informovat velitelský sbor. Z lodního terminálu vyslal na zem svůj vstupní kód a čekal na automatickou reakci systému. Ta však nepřišla. Znervózněl a zkusil to znovu. Opět žádná odpověď. Jen tak mimochodem zkontroloval energetickou obranu Země, ale ta tam nebyla. Jak někdo něco takového mohl dopustit? Vždyť teď není planeta chráněná proti neustálým nájezdům vesmírných pirátů a pádům meteorů. Nechtěl si ani domyslet, co se stane tomu, kdo svou povinnost tak zanedbal. Radši slétl níž ke své základně na kontinentu, který se dříve jmenoval „Amerika“. Bylo to opravdu krásné jméno. Vyjadřovalo svobodu, kterou dnes většina lidí postrádala. Proto tam možná také byla hlavní základna pro vesmírné lety. Když snížil svoji výšku pod úroveň mraků, zjistil, že je opravdu krásný den. Snad možná nejhezčí za celá léta jeho služby. Nad hladinou oceánů se pro jednou netáhla mračna zhuštěných zplodin a i slunce svítilo tak nějak veseleji. Nakázal autopilotovi, aby se vrátil zpět na základnu. Konečně si snad může dopřát chvilku oddechu spolu se svými starožitnými relikviemi. Přešel do nákladního prostoru a sedl si do pohodlné lenošky. Nechal si od automatu uvařit kávu a zapnul stará alba. Lenošil si tak hodnou chvíli, než mu poslech začalo něco rušit. Drobné škrábání. Kdyby nevěděl, že to není možné, snad by i řekl, že to je myš. Vycházelo to od hromady jeho „haraburdí“. Začal se jím prohrabovat, aniž by věděl, co hledá. Když otevřel železnou skříňku s označením Nepotřebné, spadla mu do ruky podivná kovová krabička. A začala na něj mluvit starou řečí: „Identifikujte se nebo budeme nuceni zaútočit“. V duchu poděkoval databázi jazyků, kterou měl vloženou ve svém implantovaném čipu a zároveň si uvědomil, že slyší jazyk, kterým po staletí nikdo nemluvil. Starý přístroj v jeho ruce znovu ožil. Je zde jen jediná možnost. Nějak se vrátil v čase zpět. To znamená, že rudá díra má zvláštní účinky, o kterých se nikdy nikomu nesnilo. Z přístroje zachrastilo: „Zahajte útok“. James věděl, že ty primitivní zbraně ho ani neškrábnou, ale přesto vzal vysílačku a řekl: „Tady průzkumný pilot Vesmírné Flotily James Reaves.“ po chvíli ticha se mu v odpověď mu ozvalo: „Prosím následujte nás a nic se Vám nestane.“ James tedy poručil autopilotovi, aby následoval okolní letouny. Ulétli ještě asi třicet kilometrů, než klesli k poloprázdnému letišti. James v něm poznal svou bývalou (či budoucí) základnu, jenže teď byla mnohokrát menší a z její plochy vzlétala jen nějaká neforemná a neefektivní letadla. Po přistání se před jeho vesmírným plavidlem shromáždila menší armáda vojáků všichni se zbraněmi namířenými na jeho podivný stroj. James nechal otevřít dveře a vyšel do slunečního světla. Nyní už chápal proč je obloha tak čistá. Před staletími ještě nebylo znečištění tak rozsáhlé. Z tlampače se ozvalo: „Dejte prosím ruce nad hlavu“ James nechápal proč, ale udělal, co mu bylo nařízeno. Přiběhla skupina vojáků a začala ho prohledávat. Jako by mohli něco najít, vždyť všechno důležité je v jeho čipu a ten má implantovaný. Nechal je provést prohlídku a pak sestoupil po přistavených schodech. Nechal se odvést do nějaké místnosti, kdy mu nařídili, aby chvíli vyčkal. Byl zvyklý čekat, ale dnes toho na něj bylo moc a tak usnul.

            Probudil se, když mu někdo poklepal na rameno. Teď žádné sny? Pomyslel si. Snad ještě všechno nevymizelo. Před Jamesem stál muž ve středních letech v padnoucím obleku. Začal: „Jak jistě víte Amerika stojí před válkou s Vietnamem a my právě v tuto chvíli potřebujeme zbraň, která by nám zaručila převahu. Proto Vás z moci prezidenta spojených států amerických žádám, abyste poskytl Vaši loď našim účelům.“ James se na chvíli zamyslel a odpověděl: „Pokud tomu dobře rozumím, tak vy po mně chcete moji průzkumnou loď, abyste ji použili jako ničící zbraň proti jinému národu. Obávám se, že musím odmítnout.“ Prezident zakončil: „Pane Reavsi je možné, že se vidíme naposled, proto mi dovolte popřát Vám mnoho štěstí. Sbohem“ A ještě než stihl James zareagovat dveře zaklaply. Chvíli uvažoval jestli ten muž byl skutečně prezident Ameriky, ale co na tom záleží. Hlavně, aby se z tohoto pomateného světa dostal co nejdřív pryč. Vyhlídl z okna a spatřil, jak se k jeho lodi blíží skupinka vědců. Vyslal přes čip povel k automatickému zavření lodi. V tom za sebou zaslechl šramot. Ohlédl se právě v čas, aby viděl muže s pistolí. Podvědomě se skrčí a první kulka neškodně zachřestí o okenní rám. Muž zakřičí: „Parchante“ a střílí znova. Naštěstí už jen do stolu, za kterým je James skryt. PRÁSK! První kulka se zarývá do mahagonové dřeva. PRÁSK! Druhá odštípává kus dlaždicové podlahy jen kousek od Jamesovi nohy. James slyší útočníka jak obchází stůl. Rychle přemýšlí. Je tu jedna možnost. Snad to stihne! Útočník už stojí před Jamesem a napřáhuje ruku se zbraní. Chystá se vystřelit, když tu se skácí k zemi. James dal lodi příkaz, aby zaměřila na pohybující se objekt v této kanceláři a vypálila jednou z iontových děl. Zašle jí další povel a loď, zatímco se James skryje ve vedlejší místnosti, vyhodí stěnu do povětří. Rychle se nacpe do pilotní kabiny a dá příkaz k vzlétnutí. Nabírá rychlost a zapíná štíty. První rána. Druhá. Jen neškodně se odrážejí od energetických polí. Dostane se z atmosféry a z výšky shlíží na tuto Zem Nezem. Něco tu je takového, jak si vysnil, ale něco též ne. A říká si, jestli se vůbec dostane zpět na Zem. Když ho znovu přemůže spánek.

            Znovu se probudí v pohodlném křesle své lodi a s novou vervou se chce vrhnout do prozkoumávání planety. Nahne se k obrazovce, ale strne v půlce pohybu. Nikde nic! Žádná planeta. Že by se mu to vše jen zdálo? Ale to není možné. Vždyť toho prožil tolik, ale co když to byl jen sen. A co je to vlastně sen?