alt

Zamyšlení

Příběhrawen • Upírka • 10. 6. 2006

Zezačátku jsem myslela že napíšu příběh.. Ale nakonec z toho vznikla takova uvaha zprostredkovaná očima smyšlené postavy.. Takže jsou v tom i moje nazory.. Prostě úvaha v příběhu..

Přemýšlela jsem o tom co udělat se svým životem. Ležela jsem na posteli a poslouchala hudbu. Je mi 23let. A porad ještě nevím co sama se sebou. Jo, vím, je to docela smutny. Jenže co jsem mela dělat. Studuju medicinu, tedy lepe řečeno, snažím se jí dostudovat. Jenže mi můj život porad připadá prázdný. Vždycky jsem si myslela ze mému životu dá směr práce kterou budu mít. Jenže to se asi nestane, teď jsem na medicíně, už bych měla aspoň trochu cítit že je to to co jsem chtěla dělat, že je to to co mi bude dávat smysl.. Ale porad mi něco chybí. Něco v životě. Nějaká náplň, nějaký smysl. A tak porad přemýšlím a snažím se přijít na to co je tím důvodem proc žiju. Protože mi to všechno připadá bezdůvodné, prázdné, celý můj život.. Ale kdo ví, jestli vůbec nějaký důvod je? Kdo ví jestli je nějaké životní poslaní.. Nikdo..Tohle neví nikdo. Možná mají lide kteří jsou věřící oproti nám velkou výhodu. To tu, ze mají smysl. Mají nějaké to vysvětlení pro život, pro naše životní trápení. Asi to vše mají mnohem jednodušší.. Zjednodušené o to že mají víru.. Třeba kdyby v tomhle světě bylo vice věřících a méně ateistu, bylo by i min lidi trpících depresi.. Asi lidi opravdu potřebují takový ten řád.. něco co je dané a můžou se na to spolehnout. Protože když to nemají, jakoby ztratili půdu pod nohama. Jakoby se něco změnilo v nich samých když přijdou o víru. A myslím že ani nezáleží na tom jaka vira to je.. Jen ta vira samotna.. To je hrozne důležité. Copak my dnešní městští lidé v něco věříme? Máme nějaké základy na které se můžeme vždycky spolehnout? Nemáme. Tak proč se potom tak divíme ze nemáme pro co žit? Nejde asi jen takhle omezeně o náboženství, Myslím ze jde proste o to v něco věřit.. když věřím, můžu věřit, ve vztah který mám, budu šťastná.. když budu věřit v to ze to co dělám má nějaký smysl, taky budu šťastna.. jde tu o ten pocit ze v něco můžeme věřit.. a potom máme pocit ze máme nějakou tu pevnou základnu a všechno jde lip.. když ničemu nevěříme,nebo v to z nějakého důvodu věřit nemůžeme.. jde to těžko.. Všechno jde těžko.. No jo.. jenže je tady spousta kdyby.. a mě prostě nejde ani jedno splnit.. takže musím najít to v co budu moct věřit (kéž by to byl ten můj vztah) a třeba se dám tak nějak dohromady..

Diskuse článku

alt
anonym (jiný!) • Turista 31.10.2006 14:11

ahoj,je moc hezky co tu píšeš,myslim si že to bude pravda,mámpodobnej názor ale těžko o něm budu s někym mluvit ptž lidé kolem mě jsou většinou,ehm,nechci říct hloupý,ale zkrátka nemají rádi vážný debaty... hm,kdo taky jo v patnácti letech... ten smysl života kterej ty hledáš jsem já taky měla... v jednom vztahu,zdálo se mi to být všechno v pohodě,prostě jako idylka,ale když jsme se rozešli,nikdy jsem tohle ještě necítila... takovou prázdnotu,nebylo pro co žít a i když jsem se snažila držet pohromadě,nešlo to,neměla jsem žádnej smysl,nic v co bych mohla věřit... šlo jenom monotoně žít dál,každý den ten samý,fádní a bezmyšlenkovitý.. a potom jsem to našla... jmenuje se to kytara:) hraju na ní a přitom se cítim tak volná,nic mě nedokáže mrzet nebo bolet,je to jenom volnost a svoboda... když přestanu tak to opadne... a já jsem zase v tom šedivym světě obyčejných lidí... je to jako droga