Výtah

Výtah jede nahoru.V ruce třímám tašku s nákupem.Jak já nesnáším tyhle denní povinnosti žen.Je mi čtrnáct a maminka mě plně zaměstnává.Proč?Aby mi vyhnala s těla hříšný myšlenky?Nic nezachránila.

CINK!

Výtah zastavil v šestce.Do výtahu nastoupil on.Deset let mlčení.Deset let skrývané bolesti.

,,Chtěl si to tenkrát udělat?“vypadne ze mě bez přemýšlení.Oba víme co mám na mysli.Snaží se o nechápavý výraz.

CINK!

Výtah jede dolů.,,Myslíš , že jsem měl?“zeptá se zděšeně , ale nepatrně se přiblíží.,,Asi by to bylo jednoduší.“v hlavě mě napadnou slova ,,Pro život málo,na sebevraždu nestačí“.,,Já se bál.“řekl.Položím tašku a on přistoupí ke mně.

CINK!

Výtah se sekl.Pohladí mě po vlasech a skloní se.Vyhoupnu se na špičky.Chytne mě za pas a já ho ostýchavě chytnu za ramena.

CINK!

Jedeme dolů.Připoutaní k sobě.Líbáme se.Jako kdyby těch několik málo kluků bylo nic.Nic oproti Petrovi.

CINK!

Výtah zastaví.Stojíme naproti sobě a díváme se na sebe.Chci znovu.Znovu se ho chytnout a líbat ho.A najednou mi dojde , že už nikdy.,,Miluju tě ,Haný.“řekne a vystoupí z výtahu.Zmačknu svoje patro.,,Já tebe taky.“rozbrečím se.