Všední dny

Jsem přehlcená. Sílu a důležitost spánku jsem podcenila už před několika dny.
Má mysl ještě nestačila zpracovat fakta přijatá za tu dobu.
Chci psát.

Počátek toho hledám ve středu, tedy před dvěma dny. Přišel mi materiál.
Při předávání vznikla velice plodná debata s tak krásnou náladou, tak moc,
že by stačila na den konce světa. Ani ten by mi ji nedokázal shodit. byla 
jsem šťastná. Ten den snad jako ještě žádný před ním.

Netlačil mě čas. Byla jsem sama a usmívala se na všechny z práce vracející se tváře,
na všechny sluneční paprsky a na nebe také. Zcela zřetelně se pamatuji na jednu z mnoha
myšlenek. Že mám možnost pořídit velice zajímavé fotky a ani trochu mi nevadí,
jak moc jsem líná vytáhnout fotoaparát. Užívala jsem si každičký moment naplno a mířila
přitom k té, dle svého názoru, bývalé narkomance.



…Tak tu sedim. To světlo ve mě, válející se na pařátech velkýho Slunce, vyhasíná. Snažim se rozpoznávat
zvuky linoucí se po poliklinice. Necejtim se tu dobře. Asi jsem moc vnímavá na takovýdle prostředí.
Vždycky jsem byla. Dokážu toho vycejtit dost. Možná víc, než bych chtěla.
"Prásk.."
Snad si nejdou pro mě, snad to nejsou Oni. Potřebuju se vysmrkat. Vytahuju z batohu kapesníčky v hezkym balení,
co mi přivezla teta z Prahy. Ale místo jemnýho papíru vytahuju materiál. Jak si to uvědomim, rychle se snažim vrátit ho co nejnenápadnějc do báglu. Moje paranoia se rozjíždí.
Kamery.
Se zdola přicházej zvuky. Je možný, aby to byl hlídač? Systém obrazovýho záznamu a jeho zpracování
se mi sám od sebe staví v hlavě. Detajl na detajlu buduje se mi jako obří dům z karet. Každá maličkost
se mění v samozřejmost.
Nastává ticho. Buď v klidu!
Sjíždim pohledem k oknu, škoda, že nemůžu bejt venku. Dneska je krásně.
To samý si asi řiká ta moucha, co naráží do okenního skla pořád a znovu.
Pustim jí.
Vstávám a vydávám se k oknu. Tendle mechanismus neznám. Nevim, jak to zpropadený okno otevřít. Nějaký zvuky,
musim si sednout. Očima přejíždim po tý vysklený džuzně. Já tě v tom nenechám, ty moucho. Nesnášim mouchy.
Nevaděj mi hadi, pavouci, myši..Ale much se štítim. Přesto mě nenapadlo pochybovat o propuštění jedný z nich na vzduch, na svobodu.

Konečně! Chladný jarní vánek obohatil čekárnu vůní. Moucha, zrovna válející se na vlastních křídlech, s mojí pomocí posbírala poslední síly a vzlétla
ke zdroji světla tam na obloze.
Měla jsem obohacující pocit.
Několik okamžiků jsem se ještě dívala z okna a pak se na patách otočila k lavičce. Z úlekem jsem zaregistrovala tázající se pohled své psycholožky. "Aaa, dobrý den, jenom sem chtěla pustit tu mouchu z okna. Dyž je tam tak pěkně.." Se vší samozřejmostí jsem reagovala. To je dobrej začátek.

Střídám nohy zas pod tim modrym plátnem. Dala sis to tam, zabodovala si, promlouvám sama k sobě.
Ani ses nemusela moc smát, když ti zrovna 24 minut okecávala, jak tě posílá do pr**le s předchozí výpovědí
a že nad NÍ rozhodně nejseš. Ona má větší zkušenosti než-li ty!
:D Hehe.

Na náměstí nesedí ani se nepotuluje nikdo ze známých. Dala bych s nimi asi ještě jednu posilující.
Vytrhne mě opakované zvonění mobilu. To mi volá přítel. V sobotu má osmnáctiny a za dva týdny spolu možná oslavíme roční výročí.
Tedy pokud to stihneme.
"….Stavim se," slyším někoho říkat
svým vlastním hlasem.
Zrovna si navlékám sluchátka z discmana. Nechci mptrojku, napadá mě, když zavírám cédéčko s nadpisem Psí vojáci.
Ale kdo to támhle jde, vždyť je to má pokrevně nepokrevní sestřička! Jdeme za kamarádem:)


Home, sweet home! Tři zadnice pokrmu, elektronické dorozumívání, tvrdnutí až do rána nad poškolními činnostmy.
Jdu do gymnázia kolem osmé hodiny. Profesor mě nechá udělat několik desítek podřepů za pozdní příchod.
Vyšla jsem dobře, po probděné noci je to pořád lepší než neomluvená hodina.
Na odpolední vyučování dojdu pozdě také. Potkala jsem kamarády, tak jsem nakopla sebe a snad i je účinnou složkou. Moc už jsem to nevnímala, jestli jsou nalazeni příjemně či nikoli. Byla tam i jediná osoba,
kterou jsem jako partnera kdy milovala. Jenom jeho, nikoho před nim a ani nikoho po něm jsem nemilovala.
Jenom jeho…
Nicméně, kantorka byla zalezlá v kabinetě, takže jsem velice jednoduše proklouzla k lavici. A to bez větších komplikací.

Vytouženou cestou domů jsem potkala jednu z blízkých kamarádek. Naše společná přítelkyně nemá nikoho doma!
Tak prý máme kde spát. Nakonec nás tam bylo asi 12. A byli jsme v divokém rozpoložení.
Další neprosněná noc.

Večer mi volal. Ten, koho jsem milovala. Chtěl se mnou odpoledne pokecat. Ráno to odvolal s tim, ať nic neřešim, že byl divnej či co. Au!  

Dvě extra silné kávy to ráno spravily. Potím se a znovu třesu. Ve škole se snažím vypít alespoň trochu vody.
Moc nevnímám okolí, nějak mi za to nestojí. Těším se jen, až vylezu z téhle masové budovy, z toho silně nedobrovolného divadla. Je mi z toho špatně. Nejsem moc schopna činnosti myšlení. Jěště mě čeká
trénink a já si dávám další na posilněnou. Neprodleně po krupobití, přečkaném na schodech kina, vyrážíme do Sportu,
jednoho z největších pajzlů v RK. Asi proto je nám tam dobře. A mají kulečník. Dávám si ještě tureckou kávu a scházím se s kamarády, abychom šli na trénink společně.

Tam je nám oznámeno, že dneska posloucháme někoho jinýho. A ten nám dává zabrat. Narozdíl od něj se A. cejtí špatně. Moc špatně. Cejtí, že nás zradil..? A nemluví se mnou. Ani slovo, jen mi posílá vzkaz přes malýho Kubu.
A to mě bolí!
Jeho oči lemovaný modrýma pytlema rozlejvaj zklamání po celý místnosti. A ani pohledem se nestřetnou s těma mýma.
Ani nemůžou.
A to bolí. Snad to moh´ bejt přítel, snad je někdo, kdo ví hodně.
Každej sme dali tomu druhýmu klíč k nitru. On mi ho možná odpoledne vrátil.


Du pryč, někam do ulic. Možná ráno usnu.

"..Víš, todle je něco, co si budu pamatovat celej život. A budu nad tim brečet až mi bude zle a budu se nad tim radovat, až budu happy.."
Pamatuju si tuhle větu.