Vrba tajemství

Zelené listí zašumělo každým závanem studeného větru. Větve staré vrby dosahovaly až na zem, k nízké trávě a tvořily lehce se kolébající se závěs kolem věkem svraštělého kmene. Vrba někoho hlídala, schovávala ho a kryla, jako tajemství…Tiskla ho k sobě, jako matka své dítě, o které se bojí… Pomalu svítalo a ohnivý kotouč odhaloval svou záři… Novy den s novou nadějí? Nebo nový život…? …Choulila se ke kmenu vrby. Hruď se ji zvedala v nepravidelných intervalech, teď už stále častěji lapala po dechu… Po spáncích jí stékal ledový pot a do očí ji vstupovaly slzy, jež ji skrápěly kůži… Bolest v jejím těle narůstala, zmocňovala se jejího vědomí a ovládala ji… …Snažila se vzpomenout… Co se stalo? Co se dělo předchozího večera a černé noci? Pohlédla na své ruce, na kterých byly cestičky zaschlé krve a na svoje bílé šaty, které byly na některých místech ušpiněné touhle rudou kapalinou… Pozorovala drobné řezné ranky na svých předloktích… Byl to boj? Obrana či útok? … rozkašlala se a na zelenou trávu vedle ní vykašlala krev… Kolik má ještě času? …Někde v podvědomí se smířila s tím, že nevydrží další den, že tenhle východ slunce byl poslední okamžik, který mohla vidět a navždy si zapamatovat… A v těch posledních minutách se ji vybavilo vše… … Dlouhý tmavý tunel, nepříjemný chlad a zvuky řevu… Procházela pomalu tímhle úsekem, kdy na jeho stěnách mohla vidět stíny a plameny, které ji nedovolily zastavit a ukazovaly ji směr… Musela dál, za tohoto strašidelného doprovodu smrti… mrtvých obětí, které měli rej… jejich pekelné orgie… Nebyla spoutána žádným provazem či okovem, ale astrální síla byla jejím hybatelem… Její krok byl klidný, pohled chladný, lhostejný a bez zájmu… Řev se stupňoval, výkřiky mrtvých sílil a smích… ostrý smích jednoho muže… …Pohltil ji oheň, jeho teplé plameny ji olizovaly tělo, však její kůži či šat nepoškodily… Zavřela oči a jenom cítila to teplo, které ji proudí celým tělem… Když je otevřela podruhé, pohlédla do tváře muži… Vysokému muži v černém plášti stojící napůl v temnotě, napůl v plamenech… Jeho tvář se měnila … Chvíli jasně viděla jeho mužské rysy s jasnýma zářivýma šedýma očima, jak se pomalu měnily… Měnily se v něco brutálního a agresivního… něco šíleného a krvelačného… Vše se rozmazávalo… Jen zvuky a řev zůstával stejný, pokud ne o to horší… Zvuky příšerné, ponuré a depresivní… Všude kolem sebe viděla lidi, nežijící mrtvé stíny obětí… Přihlížející s divným výrazem v tvářích plný nedočkavostí a očekávání …Byly to stíny bez pocitů a emocí, bez života… bez smyslů… obyčejné napodobeniny lidí… jen ty jejich tupé výrazy v tváří … Muž si ji prohlížel, zkoumal ji svým temným pohledem a jeho černé rty se mu rozšiřovaly do úsměvu. Vedl svou chladnou ruku k její bledé tváři… Jeho ďábelské oči ji viděly až do duše… Omamoval ji… Dlaní se dotknul její tváře… Dívka se zachvěla a cítila prostupující bolest, jak ji někdo řeže kůži na rukou… jen letmo zahlédla záblesk ostří… Něco ji spoutávalo ruce…Nedokázala se od muže odtrhnout… Jen cítila, jak ji krev stéká po rukou… Jak se jeho rty ji přisály ke krku… Bolest v jejím těle se stupňovala a krev stékala až na zem… Stála v kaluži své vlastní krve…Pod jakou drogou to je, že je až neuvěřitelně klidná a její pocity jsou lhostejné? Čekala na poslední úder… úder, který měl být pro ni koncem… začátkem nové cesty… Kdy přijde? Kdy to všechno skončí? Muž se usmíval, hladil ji svými dlaněmi po těle a pohyby prstů roztíral její vlastní krev po šatech… …Poslední vzpomínka, poslední záblesk do minulosti, přítomnosti či budoucnosti? Všechno se točilo… všechno bylo v jednom ohni…i vrba… i ten strom, strážce tajemství, k němuž se chodí zpovídat mnoho lidí a jimž tak věrně naslouchá… Strom mlčel, jen ji svými větvemi schovával a chránil před nebezpečím…Dívka se naposledy nadechla, když zbystřila uslzenýma očima ostrý záblesk světla, který rozhrnul větve hustě pokryté listím… Dívce stekla poslední slza z vyhaslých očí… …Někdo ji podal ruku, která byla teplá a příjemná na dotek a pomohl ji vstát na nohy… …Nyní ji už nic nebolelo, viděla jen další tunel… tunel plný světla…