Volání o pomoc

Měsíc byl v úplňku a ona kráčela tmavou pěšinou do lesa . S jejími tmavými dlouhými vlasy si pohrával vítr ,černé šaty vlály na jejím štíhlém těle .Nesla se tmou do největší hloubi lesa . Šla kam ji nohy vedly, nemyslela. Nedívala se kam to vlastně jde, jen se nechala unášet harmonií lesa- lístky, které hrály na housle tu nejjemnější hru pod vánkem,který jimi kolébal. Měsíčním svitem,který osvětlil jen uzoučkou pěšinku ve středu lesa . V tichu byly slyšet jen bubny v podobě jejího tlučícího srdce. Nevěděla proč to tak je , jen šla se silně zavřenými oči do hloubi lesa, ve kterém vlastně nebyla. Myslí byla na tom nejkrásnějším místě které bylo jen její, kde byla v bezpečí . To místo, ano, ach to místo je nádherné . Je temné a přitom světlé, veselé a přitom tak smutné. S každou novou myšlenkou přijde i nová skutečnost. Ach to je svět , svět plný fantazií, ze které je náhle skutečnost . Kam že ji to nohy vedly ? Možná daleko od reality , možná ji však vedly k oné kruté pravdě. Ať už to bylo kamkoliv ani prudký déšť jí nezastavil . Už byla v nejtemnějším středu lesa , kde ani lístky se neopovážily hrát , kde ani vítr nesměl vlát. Jen mohutné kmeny zde stály , jen tuhé větry zde vlály. Už ani tlukot jejího srdce nebyl slyšet. Kde že se to vlastně ocitla? Poprvé za nekonečnou chvíli se zastavila ,ano její nohy ji zradili poprvé za onu chvíli otevřela své hnědé ,uplakané oči. Přes slzy jen matně viděla,ale i tak v dáli zahlédla most . Oh ano, tmavý a chladný most vedoucí přes propast tak tajemnou, až se vám i tlukot srdce zastavuje , tak chladnou, až všechny pocity už neznáte, propast, ze které nejde strach nebo nebezpečí , propast ze které jde smutek. Ne. Byla to propast, kde jakoby nic nebylo. I to nejpustější místo bylo vedle této propasti oázou. Teď už pochopila ! Už věděla kam se to vydala ,kam ji její nohy nesly . Co za chybu to udělala ,kam to došla ? Na místo kde ani její hlasitý tlukot není slyšet a přitom je to místo klidné , na místo kde ani smutek necítí a přitom je to místo smutné. Zpátky jít nemohla , ne to nešlo . Chvěla se , ne zimou, ne strachem . Její postava už ani stín nevrhala ,měsíc už jí bedlivě nesledoval jako by se do hloubi lesa bál . Teprve teď se cítila opravdu sama, v té nejtemnější chvíli na tom nejtemnějším místě se pomalu blížila k mostu. Čím blíže byla tím větší pocit únavy jí zmáhal . Její šaty ztratily barvu oproti tomuto místu. Nyní byly nádherně bílé, na které náhle začaly přibývat černé tečky . Které i tmu onoho místa přebily – byly to její slzy . Slzy bolesti a utrpení – vešla na most . Oči měla zavřené a chodidla bosá. Kráčela po mostě, kde kolem ní proudily stíny – stíny tak tmavé a tak chladné . Začalo pršet – déšť jí omýval ale ona jako by jej necítila, most na ní působil dojmem smutku – smutku ze kterého není úniku . Z propasti byly slyšet hlasy – hlasy zněly jako muka . Bylo to však volání o pomoc . Už se blížila – blížila se ke konci toho prokletého mostu . Kdo ví, co jí zastavilo ? Kdo ví, proč náhle přestal proud temných slz jí téci ? Jak stalo se, že tu náhle déšť přestal na pevná prkna mostu bubnovat? Že harmonie znovu začala hrát ? To ví jen ona sama. Jen ona to cítí. Měsíční svit náhle most odhalil – a tajemný les pláštěm svého svitu zahalil . Již byla na druhé straně – na jiném místě – pokrytém bílými růžemi . Již byla v bezpečí – opět cítila teplo svých slz . Byl to její křik – její volání o pomoc z propasti i její vlastní křik který jej odehnal a svit měsíce přivolal .