Voda

"Jeden strom, druhý strom, třetí strom," zní mi v uších vždycky když jdu kolem toho potoka. Jsou tam tři stromy.

Sesednu z kola, opřu ho o jeden z těch stromů a sednu si na velký šutrák uprostřed potoka. Voda je zatraceně ledová, ale není se čemu divit. Jsem dvacet kilometrů od Nízkých Tater, navíc ve slušné nadmořské výšce. Potůček je krásný. Miluju ho od dětství.

Na Slovensko jezdím pravidelně každý rok už 15 let. Jsem z jedné poloviny slovenka, no.. ale o tom se tady rozeposovat nebudu.

A tenhle potok? Na něj mám snad ty nejkrásnější vzpomínky. Tady u něj totiž nikdo moc nebývá. Poslední čtyři roky jako by se na něj úplně zapomnělo, takže vždycky tam jsem sama.
Dokonce si tam i zpívám, protože voda hučí tak hlasitě, že to nikdo neslyší.
Občas projdou tetky z vesnice, na hlavě šátek, v ruce bandaska s borůvkama nebo košík hub…
"Dcérka, čo tu tak sama robíš?"
"Ále, teta, som sa chcela sem pozrieť, dlho som tu nebola…"
"A ty si ktorá? Od Šuhajdov?"
"Nie, od Huňovcov…"
"Jááj, veď to si ty.. Moja tys ale vyrástla…"
No jo tetka, jenže vy jstemě naposledy viděla před třinácti lety v kočárku, že jo…

Uběhla hodina. Sedím s nohama v potoce, už je skoro necítím, protože voda je dost ledová. Sleduju, jak se obloha zatahuje. Na kůži ucítím první kapky.
Ochladilo se. Naposled se rozhlédnu kolem sebe. Zítra ráno odjíždím zase domů, do Prahy… Tak zase za rok.

Jsou to krásný tři týdny. Vodu miluju. A tu v tomhe potůčku nejvíc.
Vytáhnu nožík a jdu k jednomu ze stromů. Udělám tam další zářez. Patnáctý. Za každý rok, který tu bývám.
Za každý rok, který mi přináší něco nového.

Jsou tam tři stromy. Jeden má kůru hladkou. Druhý má kůru rozežranou od lýkožrouta. Třetí má na své kůře patnáct jizev – jizev z lásky. Jizvy, které rok co rok omývám vodou. Vodou, kterou miluju.

"Jeden strom, druhý strom, třetí strom…"