Violett

Bar u Marry, rok 1888, Londýn

,,Hej, Violett, dones mi další pivo a hejbni zadkem!“ozvalo se zatuchlým pajzlem. Dívka, která seděla na stole a chystala se do sebe kopnout dalšího panáka whisky, práskla sklenkou o stůl a nasupeně šla k baru. ,,Dědek plesnivej.“ Zašeptala si potichu, urovnala si výstřih a vydala se směrem k Henrymu. Poté, co ji plácnul po zadku a strčil nějaké ty drobné do výstřihu, se opět oddala své přítelkyni whisky. Když se na ni člověk podíval nevěřil by, že si vydělává jako jedna z těch levných prostitutek, které si vodí zákazníky do nocleháren, kde postel na hodinu stojí jednu penci. Mohlo jí být tak sedmnáct let a její pravé jméno bylo Cornelia Rodericková, alespoň tedy pokud to málo, co o sobě kdy řekla, byla pravda. Cornelia – asi se Vám to nezdá jako vhodné jméno pro prostitutku. Ostatně oni její rodiče asi neuvažovali o tom, že by se jejich dcera ubírala touto cestou. Její otec byl zvěrolékař a matka švadlena. Rozhodně to nebyla nějaká pochybná rodina, ba naopak – byť peněz neměli na rozdávání a patřili k chudině čtvrti Buck´s Row, byli to čestní lidé.

Ale v době, kdy tomu tak ještě bylo, měla Violett nebo Cornelia, chcete – li, teprve jedenáct let. Malé hnědovlasé děvčátko, kterému rodiče plánovali studia. Dokud její život nezměnila nemoc, která ji o oba připravila – tuberkulóza. Nějakým zázrakem bylo v knize osudu psáno, že tady pouť malé Cornelie neskončí, ,,jen“ z ní udělá sirotu. A tak se protloukala, jak se dalo; většinou přežívala díky drobným krádežím. A tak už si asi uděláte představu, jak se děvče ze slušné rodiny dostane k nejstaršímu řemeslu.

Ostatně to už je vrstva, kde je jedno, jestli byla v deseti perská princezna nebo služka. Tady už záleží jen na tom, co jsi teď, na faktech.

Když do sebe Violett obrátila asi další dvě skleničky něčeho ostřejšího, pomyslela si, že už je dostatečně opilá na to, aby se mohla jít věnovat té odpornější části její práce, než je roznášení alkoholu. Malátně vyhrnula sukni nahoru tak, aby rafinovaně vykukoval podvazek a začala házet svůdné pohledy s nadějí, že se snad nebude muset moc namáhat a pokud možno, až dojde na věc, usne. ,,Konečně.“ Zamumlala si opile Violett, když na ni nějaký muž chlípně zakýval. A tak se dopotácela k němu a odtáhla ho do pokoje. Tam ji svlékl a ona už jen ležela a opojená alkoholem nevnímala, co se děje – svoje si stejně odbyla a zaplaceno dostane. Na nějaké něžnosti při této práci nebyl čas ani prostor.

Asi o hodinu později se Violett vykradla z pokoje. Připadala si tak hnusná… I když tohle nebyla její první zakázka, nikdy ji neopustil ten pocit, myšlenka na to, co by dělali rodiče, kdyby ještě žili a věděli, čím se živí. Vždycky když o tom přemýšlela, sedla si na chodník před jednu z budov, která byla pozůstatkem jejího šťastného dětství – před budovu s nápisem University College London. Táta jí vždycky říkával: ,,Tady jednou budeš studovat. A budeš nejlepší… Budeš Dáma.“ ,,Kéž by, tatínku…“ zašeptala do ticha, ale ne jako dospělá žena. Jen jako děvčátko v těle ženy…

---

Druhý den ráno Violett vstala s příšernou bolestí hlavy. Spěšně se začala věnovat nějaké té ranní hygieně a oblékat se do nejslušnějšího oblečení, jaké měla. Vlastně to byly jen prosté šaty, které měla ještě z dob, kdy chodila do školy. Při tom, jak byla živená, se nebylo čemu divit, že se její útlounká postava protáhla všude. Když byla přichystaná, otevřela dveře a nejprve se rozhlédla. Nechtěla, aby ji takhle ,,slušně“ někdo viděl. Nikdo nevěděl o tom, co dělá přes den a věřte tomu, že kdyby to její ,,kolegyně“ zjistily, nejspíš by to skončilo ošklivou šikanou. Ale ona nechtěla navždy zůstat… šlapkou… A tak veškerý svůj volný čas přes den, trávila studiem u jednoho starého knihovníka – Toma – daleko od rodné Buck´s Row a londýnské chudiny. Jakmile se ujistila, že všichni ještě spí, tiše se vyplížila z toho místa neřesti a pospíchala do knihovníkova domu. Zdá se Vám zvláštní, že si uctivý pán nechal přejít přes práh prostitutku? Nevěděl to – pro něj to byla Cornelia – služebná nějakého bohatého pána.

Když dorazila, vše se odehrávalo jako obvykle. Najednou se ozval zvonek… Violett zrovna přepisovala úryvek knihy od Thomase Chattertona a uleknutím jí vyklouzlo pero z ruky a upadlo na zem. Uvnitř ucítila zvláštní pocit, i když neměla důvod. Nic netušíc se pro něj sehnula a když pozvedla oči směrem ke dveřím do knihovny, neměla tušení, že právě hledí do tváře muže, na kterého do konce života nezapomene.