Violett (3. díl)

Najednou někdo zaklepal na dveře. Teď? V tuhle ranní hodinu? Kdo by co mohl chtít? Violett s nedůvěrou odhrnula záclonu, aby se podívala, koho to sem čerti nesou – v čtvrti Witechapel nebývá ani ve dne bezpečno. Ale za dveřmi nebyl žádný lupič.

,,Polly! Dobrý den! Tebe bych v tuto dobu nečekala.“ Pozdravila Violett, když otvírala dveře. Polly byla její nejlepší kamarádka, znaly se už více než pět let. Byla blondýna s modrýma očima – té kšefty vždycky jely.

,,Dobrý, dobrý.“ Spiklenecky se usmála Polly

,,Co ty tady v tuto ranní dobu?“

,,Tak jsem si řekla, že je čas si po dlouhé době zase nějak přivydělat.“

,,Polly, to né!“ rozesmála si Violett. Moc dobře věděla, co má její přítelkyně na mysli. Vypadaly jako dospělé ženy, ale v duchu stále malé holky, co si potřebují hrát a dělat lumpárny. Ale v téhle lumpárně šlo o život. Kdyby je chytili, zle by to dopadlo. Ale ulice naučí – to je pravidlo, které platilo a platí. A kdo nechtěl mít hlad, nemohl se ohlížet na ostatní. Bylo těžké mít sám dost a přitom nekrást, ale nebyl čas si stěžovat.

,,Tak dnes večer?“ povytáhla Polly obočí.

,,Tak… Tak jo…“

,,V osm dole na baru – domluveno?“

Ale odpověď už ji stejně nezajímala, protože věděla, že hlad je nejlepší kuchař a v tomto případě i osobní bankéř.

Violett zavřela dveře a lehla si na postel. Musela se usmívat, když si vybavila jejich poslední „razii“. A už se těšila, jak to s Polly večer roztočí.

---

V osm podle domluvy Violett postávala před barem a očekávala příchod Polly. Zapadlé uličky Londýna kypěly nočním životem. Jediné, co nebylo v pohybu, byly pouliční lampy, které osvětlovaly pár spících opilců přezdívaných „sací četa“. Ze zamyšlení ji Vytrhla až známá tvář:

,,Takže, kočko, dneska to pořádně rozjedeme!“

,,A rozjely jsme to snad někdy jinak než pořádně?!“ na oko se zlobila Violett.

,,Tak kdo první?“

,,Ty… Já přijdu, až se tamten doplazí až k povozu.“ A pokynula k jednomu z vojínů sací čety.

Polly kývla a téměř rituálně porovnala výstřih.

,,Jak vypadám?“

,,Padej!“ zasmála se Violett a postrčila ji směrem ke vchodu.

            Byl to starý a dost osvědčený plán. A tak Polly vešla dovnitř a započala dílo, zatímco Violett venku čekala, jestli se opilec vůbec pohne. Ale ten se k ničemu neměl, tak přibližně za deset minut vešla a sedla k baru. Polly, která už dávno seděla nějakému dost opojenému chlápkovi na klíně, na ni mrkla na znamení, že jde všechno podle plánu. Violett do sebe tedy kopla svou přítelkyni whisky a natočila se směrem k nim. Začalo to prstíkem jezdícím nenápadně ve výstřihu, úsměvy a podobně. Po chvíli se odvážila dojít až k nim.

,,Nepůjdeme ven?“ nevinně prohodila Polly.

Muž, který byl zcela pod vlivem krásy a alkoholu malátně vstal a v doprovodu obou dívek se vykymácel ven. Pak už nebylo obtížné zatáhnout ho do temné uličky, přetáhnout něčím, co bylo zrovna po ruce, po hlavě a obrat chlípníka o všechny úspory. Byly už sehraná dvojka.

            Ano, bylo to sprosté, ale účinné. A komu náleží soudit, když neví, co je hlad, nemoci a další strasti tehdejšího života?

,,Tak… A mizíme.“ Zavelela Polly. Ale Violett jen zírala před sebe a k odchodu se neměla. ,,Hej, Viol! No tak, co je?! Pojď, než sem někdo doleze!“

,,Pollly… On… On nedýchá!“

(…)