Violett (2. díl)

Najednou si uvědomila, že na toho muže doslova zírá, tak se bleskurychle vzpamatovala a zdvihla pero ze země. Aby se neřeklo, s uhýbavým pohledem pronesla ledabylé:

,,Dobrý den,“ a doufala, že tím pro ni veškerá komunikace končí.

,,Dobré dopoledne,“ odpověděl neznámý muž a dál dívku pozoroval.

Ale jakkoli se Violett snažila věnovat se dále psaní a jeho přítomnost nevnímat, hra jejích prstů s pramínkem vlasů prozrazovala, že se v přítomnosti cizince necítí nejlépe.

,,Á – doktor Gull.“ Ozvalo se najednou kdesi ze salónku.

Byl to Tom. Violett si oddechla, že tady najednou není „sama“. Otočila se a pousmála.

,,Rád Vás opět vidím, starý příteli. A nemohu si nevšimnou, že máte novou studentku.“          A s chladným úsměvem pokynul směrem k dívce. Z jeho pohledu sálalo něco… Nepopsatelného. Chladného a zároveň zuřivého. Neměla z něj dobrý pocit.

,,Ano, Violett je velice učenlivé děvče, na svůj věk velice inteligentní. Měla by studovat. Však se jistě znáte – pracuje u Vašich známých – Robinsonových.“

V tu chvíli Violett odtrhla svůj pohled od knihy a zděšeně hleděla na neznámého.

,,Jestliže zná Robbinsonovy, ví, že nejsem žádná služka!“ běželo jí hlavou.

Muž také změnil svůj výraz. Přimhouřil oči na malé škvíry a jen pokýval, aby jí dal najevo, že má nad ní moc. Věděl, že ji může prozradit. Chvíli nastalo ticho. Pak se muž, kterého Tom oslovil Gull, opět pousmál… Ne, to nebyl úsměv. Jen ironický škleb, který jí měl ukázat, že ví, že si s ní hraje.

,,Ach, ano – samozřejmě. Dnes Vám to velice sluší; málem bych Vás nepoznal,“ pronesl se skvělým hereckým projevem, přiblížil se ke stolu a políbil jí ručku. Tolik zdvořilosti…

Věděla, že kdyby byla jen obyčejná služka, jak tvrdila, ani by se k ní takový pán jako on nepřiblížil; ale to, že není ta, za kterou se vydává, vyvolal jeho zájem. A stejně dobře věděla, že teď musí rychle zmizet. Nervózně, ale jen tak jakoby mezi řečí koukla na hodiny, které právě ukazovaly něco po desáté a podívala se směrem k Tomovi.

,,Dnes bohužel musím jít. Mockrát Vám děkuji. Zatím nashledanou!“ pronesla, s očima upřenýma do země prošla kolem Gulla a mířila k východu, když se za jejími zády ozvalo: ,,Violett?“

V tu chvíli jakoby ji zasáhla nějaká vlna, která jejímu tělu nedovolila se ani pohnout, i když to, co si nyní nejvíce přála, bylo utíkat. Zhluboka se nadechla. Musí se otočit, musí… Nabrala všechnu odvahu, kterou v sobě našla a otočila se. Hleděla na oba muže tváří v tvář a čekala, co bude dál.

,,Zapomněla jste si sešit,“ řekl vlídným hlasem Tom a podal jí ho. Oddechla si. Rozklepanou rukou ho vzala a i když mu neviděla do tváře, věděla, že ji doktor provrtává pohledem. Tahle hra se jí nelíbila. S díky se otočila na podpatku a když prošla vstupními dveřmi, ucítila pocit neskutečné úlevy. Na chvíli se opřela o dveře a koukala na nebe. Nechtěla se tady ale zdržovat dlouho, proto se vydala směrem k baru. Musela se plížit ještě více než předtím, už bylo světlo. Ale znala ty temné uličky špinavého Londýna jako své boty; věděla kudy jít, aby ji nikdo nespatřil. Došla do svého pokoje a vidíc známý prostor už poměrně klidná zavřela dveře. Rozpustila si drdol a začala si rozčesávat vlasy. Přesně tak, jak to dělala její matka. Pohladila hřebínek, který držela v ruce po květované rukojeti. Dostala ho od rodičů, když jí bylo deset.

 Její matka ji vždy česala před spaním. Vždy se sklonila a malé děvčátko ucítilo její vůni. To byly drobnosti, kterých si člověk neváží, dokud je neztratí. Violett najednou jakoby za sebou viděla její siluetu, jak ji víská ve vlasech a dává, coby malému děvčátku, pusu na dobrou noc.  Ale pak se probudila z brouzdání ve vzpomínkách. Byl čas začít s  e převlékat do „pracovního“. Ale ať dělala cokoliv, nemohla donutit své myšlenky soustředit na nic jiného než na děsivé setkání, které se uskutečnilo dnes ráno…