Valmont

Valmont

Zdá se mi nádherný sen. Zrovna vítězím své první parkurové závody ve stupni L. Stojím na vítězných bednách a skoro už ve svých rukou svírám pohár… Najednou se ozve protivné pípání a všechno se najednou rozplyne. Ospalá vylezu z postele a jdu se podívat z okna. Venku se vznáší ranní mlha a jen tu a tam jí prosvěcuje vycházející slunce. Rychle si sbalím věci do batohu a vyjdu ven z domu. Venku se zastavím, zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu a mírný větřík mi rozevlaje vlasy. Chtěla bych tak stát celý den, ale nemůžu. Vždyť dneska jsou moje první závody. Zrovna ty, o kterých se mi zdálo. Sednu na kolo a rozjedu se směrem ke stájím.

Vřítím se do dveří od klubovny, až se mí kamarádi leknou. Rychle se domluvíme, jaký kůň se bude do vozíku dávat první. Běžím k ohradám. Zapískám. V dálce slyším zařehtání a dusot kopyt. V mlze se objevuje nejasná silueta koně. Rezavá šmouha se ke mně přibližuje stále blíž a blíž. Už vidím osvalené tělo nádherného rýzého hřebce. Když si jen vzpomenu, jaké úsilí mě stálo než mi ho prodali, tehdy byl ještě hříbě, teď skvělý pětiletý hřebec se spoustou potomků a láskou k parkuru. Ale teď je můj. A já ho miluji, je to totiž kůň mých snů. Je u mně, hladím ho po jeho ušlechtilé hlavě a zašeptám mu do ucha: “Tak co Valmi, dneska je náš velký den. Budeme se oba moc snažit. Uděláš to pro mě?“. Valmont jako na souhlas hlasitě zafrká. Vyvedu ho z ohrady a za chvíli už odjíždíme.

Na závodišti to vypadalo jako v úle. Všude se proháněli jezdci na nazdobených koních, kteří měli v hřívách zapletené bíle gumičky. Šla jsem se zapsat a hned pospíchala za Valmontem. Do hřívy jsem mu zapletla jako ostatní bílé gumičky, jak se na parkurové závody sluší. Po rozeskakování jsem se ještě dívala na ostatní jezdce, jak zdolávají překážky. Oblékla jsem si sako a nasedla na Valmonta. Byli jsme na řadě. Ještě než jsem vjela na kolbiště, viděla jsem kamarádku, jak na mě mává s foťákem v ruce a naznačuje mi, že mě bude fotit. Usmála jsem se, poplácala Valmonta po krku a vjela na kolbiště.

Nacválali jsme. Valmont cválal správně a energicky. Najížděl na první překážku. Skočil ji bezchybně. Pokračovali jsme dál, přes ostatní překážky. Neudělal ani jednu chybičku. A potom přišel oxer, překážka která změnila můj život. I teď, po tolika letech, vždy když přes ni skáču cítím po celém těle nepříjemné brnění a smutek, který mě zcela pohlcuje.

Valmont cválal stále pěkně energicky dopředu a silně se odrazil. Přední nohy už měl ve vzduchu a já si myslela že všechno vyjde.Zmýlila jsem se.Smekla se mu zadní noha a vzlétl nakřivo.Jak jsme byli nad překážkou,chvíli to vypadalo,že to dobře dopadne.

Přišel dopad. Valmont dopadl a spadl. Odkutálela jsem se stranou a praštila se do hlavy. Nic se mi nestalo. Hned jsem se zvedla a běžela za Valmontem. Ten ležel na zemi a divoce sebou zmítal. Jak jsem ho viděla tak bezmocného, sevřel se mi žaludek. Klekla jsem si k němu a začala ho hladit po hlavě. Jak uslyšel můj hlas a mé doteky, uklidnil se. Ležel na zemi a vypadal klidně. Jeho oči však mluvily. Nikdy jsem u něj takový pohled neviděla. Jindy jisté a veselé oči se změnily na vystrašené a prosící o pomoc. Obávala jsem se nejhoršího. Všechno bylo jako v němém filmu. Nevnímala jsem zvuky,jen jsem viděla veterináře,běžícího s velkou taškou k nám. Poklekl k Valmontovi a něco dělal u jeho zadních nohou. Zvedl se a řekl: “Je zlomená,musíme ho utratit,je mi to líto“. Ta slova mnou projela jako blesk. I teď se ještě budím ze sna, protože slyším tato slova. Nebyla jsem schopna slova. Valmont vypadal, že mu rozumí. Díval se na mě a hledal útěchu. Jeho už tak vystrašený pohled se změnil v ještě vystrašenější. Jako by říkal: “Nechci umřít, pomoz mi, prosím“. Chtěla jsem mu pomoct, chtěla. Nemohla jsem nic dělat, byla jsem bezmocná. Veterinář vytáhl injekční stříkačku a vstříkl do Valmontova těla smrt. Snažila jsem se překonat a stále ho utěšovat. Nešlo to. Najednou mě všechny pocity přemohly a já se rozbrečela. Mluvila jsem k Valmontovi zajíkavým hlasem. Utěšovala ho. Chtěla jsem mu všechno říct, že mě mrzí to, co se stalo. Že ho miluji, ale nebyla jsem schopna mluvit. Podívala jsem se mu do očí a naše pohledy se setkaly. Nemusela jsem nic říkat, ten jeden pohled nám stačil. Bylo v něm tolik lásky a lítostí nad tím, že Valmont odejde. Jeho pohled už nebyl vystrašený. Změnil se na vyrovnaný. Naposledy se dotkl svými hedvábnými pysky mé ruky a pomalu přivíral oči. Zavřel je docela.

Ztratila jsem toho, koho jsem milovala. Ležela jsem u něj. Brečela mu do hřívy, hladila jeho hebké pysky, tělo které bylo zmáčené od mých slz a posledního boje se smrtí. Nemohla jsem uvěřit, že můj nejlepší přítel se už nikdy nevrátí. Dívala jsem se do prázdna.

Slunce zašlo,ochladilo se.Valmont ležel dál bez hnutí.Pochopila jsem že se můj věrný druh už nikdy nevrátí.

Odvedli mě pryč. Jen jsem viděla, jak Valmonta nakládají do velkého auta a odvážejí pryč. Znovu jsem propadla v usedavý pláč.

Už je to rok, co se to stalo. V noci se budím. Často se mi o tom všem zdá.

Nedávno mi kamarádka přinesla fotku. Jsem na ní já a Valmont nad jeho osudnou překážkou. Jde z něj vidět odhodlání a statečnost. Vyzařuje mu to z očí. Vždy se snažil zvítězit. I když věděl, že se mu to nepodaří. Nikdy se nevzdal. Byl to totiž kůň s velkým srdcem. Kůň mých snů.

Dlouho po Valmontově smrti jsem nechtěla nového koně. Nakonec jsem si uvědomila, že Valmont by si určitě přál abych závodila dál, když ne s ním, tak s nějakým jiným koněm. Teď mám klisničku, mám ji ráda, ale nikdy nenahradí Valmonta. Valmont bude žít věčně. Ve vzpomínkách.