V dešti a v černých kozačkách...

Sedím na okně a pozoruji kapky deště. Padají rychle z nebe a pak se rozprsknou na malé úlomky vody a vsáknou se do země. Konečně…nastala půlnoc. Nejlepší hodina z dne. Beru si své šněrovací černé kozačky a tmavou kápi. Nikdo mě nesmí poznat. Spěchám za město ke staré vrbě. Mám tu sraz se svým mistrem Juditanem. Minuty utíkaly až se z nich stala půl hodina a já čekala skrytá v prasklé dutině stromu, ale nikdo nepřicházel. Zmocnily se mě černé myšlenky, že se mu snad něco stalo, ale to je přeci strašná hloupost! Je to mistr černé magie! Pořád ještě nepřestalo pršet. Hlavně, aby nezačala bouřka. Normálně mám bouřky ráda, ale teď v dutině stromu by to nebylo zrovna ono… Někdo se přibližuje. Zmateně se rozhlíží a dělá rychlé kroky. Podle postavy je poznat, že to není můj učitel, ne tenhle člověk je příliš malý. Je velká tma…není mu vidět do tváře. Zbrkle se přiblížil ke stromu a opřel se o něj zády. Vypadal příliš nemotorně na to,aby mi mohl ublížit,ale mistr mi přikázal,že kdyby se cokoli dělo,musím použít kouzlo zmizení,jistota je jistota. Ztěžka dýchal, tedy, spíše řečeno funěl jak kdyby právě uběhl maratón. Pak se ten člověk začal přibližovat k dutině stromu a zašeptal do tmy :,,Nathykir, já vím,že jsi tu, posílá mě mistr Juditan, jsem jeho sluha, naskytly se problémy s Bílou čarodějkou. Musíš se dostat do příští půlnoci do vesnice Kulhavá Lhota, bude tam na tebe čekat v hospodě u Červavého jablka.“ A dotkl se svou kostnatou rukou stromu. Na tom místě se pak objevil vypálený znak mého mistra. A běžel pryč stejným směrem, kterým také přišel, tak rychle, že u toho dvakrát klopýtl. Proč by mistr posílal takové trdlo? Ale na druhou stranu, jak by znal mé jméno a vůbec to,že budu ukrytá v dutině stromu a v případě nebezpečí použiji mizící kouzlo? A jaké problémy zase dělá Bílá čarodějka? Jak já tu babu tak nenávidím… A co ten znak co vpálil do kůry? Ještě teď z něj skomírá malé světýlko. Docházejí mi myšlenky a na to je nejlepší dát si doma v klídku šálek čaje z lístků jahod a horké ranní rosy, to dokáže zlepšit náladu. Nasadila jsem kápi a šlapala si to zpátky mezi kalužemi. Už jsem se blížila k městu a, což v tuto noční hodinu bylo dost divné, byla slyšet směsice křiků. Raději jsem zrychlila krok. Řev přibíral na hlasitosti a já stále zrychlovala tempo. Ve vzduchu byl cítit štiplavý čpavek. Už jsem téměř běžela a najednou jsem zprudka zastavila jak kdyby centimetr přede mnou zela třímetrová propast a zírala hrůzou. Můj dům byl celý v ohni! Plameny se švihaly vysoko nad mou střechu. Všechny mé knihy shoří na prach! Všechny mé lektvary ten živel zničí (mimochodem ty byly nejspíš příčinou toho hrozného zápachu). Oni to zjistí, uvidí všechny ty věci, které nestihnou shořet. Zjistí, že jsem čarodějka! Chtěli by mě upálit!! Ostatní měšťané… Mé myšlenky se na chvíli naskytli v obrovském chaosu. Musím zmizet! A to hned…-konečně ta správná myšlenka. Běžela jsem pryč takovým tempem jak kdybych měla za zadkem deset chlapů s loučemi a vidlemi. Na kopečku za městem jsem se ještě ohlédla na své město, kde jsem posledních několik let žila, na svůj dům zavalený plameny….kdo to jen mohl udělat… Teď mám jedinou možnost, odejít do Kulhavé Lhoty a najít mistra… Ať jsou mé kroky správné a ať mě štěstí provází mou poutí za neznámým. Po těch slovech konečně ustal déšť…