upír

"Já nechci umřít" zašeptala.
"My jsme smrt" dostalo se jí odpovědi.
Obrátila se, pohodila hlavou, vlasy se jí rozlétly jako opravdová sprška zlata, bohatá a živoucí nad ošumtělostí jejích ubohých šatů.
"Já nechci zemřít! Já nechci zemřít!" její jemný hlas se zlomil, oči upřela na vysokého vůdce upírů, jenž vystoupil z kruhu ostatních a přiblížil se k ní.
"My všichni umřeme. Jediná věc, kterou sdílíš se všemi smrtelníky je smrt."
"Ne," nemítala nevěřícně, "vždyť mi ještě není tolik let, tolik…" její hlas byl jasný i v bolesti, rytmický, zpěvný. Dělal ji neodolatelnou stejně jako pohyb nahého hrdla a ruky, jež se na něm chvěla.
"Léta!" opáčil vedoucí upír "Jak víš kolik ti je let? Smrt se nedá ovlivnit věkem! Můžeš mít v těla nemoc, a ta tě užírá zevnitř. Nebo na tebe venku čeká muž a chce tě zabít jen pro tvoje zlaté vlasy! Smrt na tebe čeká všude." na chvíli se odmlčel. "Nevědomá smrt…osud všech smrtelných lidí" naklonil se k ní blíž, zamyšlený, zblázněný do ní, ale zápasící. "Jenže my jsme vědomá smrt! To z tebe udělá nevěstu. Víš, co to znamená, být milována smrtí?" Skoro ji políbil na tvář, na třpytící se stopu jejích slz.
"Víš, co to znamená, když Smrt zná tvé jméno ?"