Tonda

Ten den jsme jeli tramvají z praxe. Lenka jako vždy škádlila Tondu a ten se dneska nehodlal jen tak lehce vzdát. Růža nám ležela u nohou a spokojeně pochrupovala. Podrbal jsem jí za uchem a dál se zájmem sledoval vášnivou diskuzi.

„…No vidíš, ale já ti to říkala.“

„ No to jo, řikala, ale dost pozdě.“ zasmál se Tonda.

„ Tak já teda nevim, kdy dřív by sis to přál vědět,“ kabonila se na oko Lenka. Povedlo se jí nahodit tak směšný pohled, že mě to dostalo do kolen. Jedno oko měla přivřené a druhé vykulené a ústa se křivila v nepochopitelném šklebu.

Venku byla zima a tma. Sněžilo, jako by se v nebi roztrhl polštář. Pouliční světla se rozpíjela v záplavě sněhu.

„ Tak to přiznej, prostě mě chceš jenom zabít. To se ti ale nepovede, mam tuhej kořínek.“

„ Tondo, kdybych tě chtěla zabít, jseš už dávno tuhej,“ řekla Lenka temným hlasem masových vražedkyň.

Na chvíli jsem se podíval z okna a to co jsem spatřil mě udivilo.

„ Leni, koukej!“ upozornil jsem jí a ona se přeze mě naklonila k oknu, aby lépe viděla.

„ Ježiši, to nevypadá moc dobře…“

„ Co se děje?“ vyzvídal Tonda.

„ Je tam bouračka. Dvě auta. Vypadá to hodně zle. Jsou tam policajti, sanitka a …“

„ … pohřebáci,“ doplnil jsem Lenku.

Tramvaj zastavila a nad námi se ozval elektronický hlas oznamující jméno zastávky. Když se člověk trochu naklonil, pořád ještě viděl na místo nehody. Nemohli jsme z něho spustit oči. Říká se, že zvědavost zabila kočku. Nám ale někam zašantročila kamaráda.

Dveře se se zasyčením otevřeli a ven se vyvalila horda lidí. Světlo v tramvaji zablikalo a na pár vteřin zhaslo, než se zase úplně rozzářilo.

Otočil jsem se na Tondu, jenže on tam nebyl. Rozhlédl jsem se po tramvaji, ale nikde po něm nebyla ani stopa.

„ Sakra, kam šel? “ podivil jsem se a vstal, abych se rozhlídnul.

„ To nevim, ale nechal tady Růžu a batoh, to je divný…“

Tramvaj se dala do pohybu.

„ Počkat! “ zakřičela Lenka a hrnula se ke dveřím, ale bylo už pozdě. „Musel vystoupit tady, když není v tramvaji!“

Lidi se po nás začali zvědavě ohlížet. Růža ležela na zemi a nezdála se kupodivu vůbec znepokojená. Jen se líně protáhla, posadila se a podívala se na Lenku ospalýma očima.

„ Leni, počkej, uklidni se, vystoupíme na příští zastávce a pojedeme zpátky. Určitě tam na nás čeká. Jen se splet a vystoupil dřív, byl tu děsnej zmatek, vystupovalo spoustu lidí. “ 

„ Jenže Tonda by tu nikdy nenechal batoh a už vůbec ne Růžu!“

Na to jsem nevěděl co říct. A tak jsme mlčeli. Jeli jsme na předchozí zastávku a utápěli se ve svých vlastních myšlenkách. Růža začala být trochu nervózní, ale přezto se nezdála nešťastná jako jindy když jí Tonda zmizel z dohledu.

Jenže na zastávce nečekal. Nebyl prostě nikde.

Do týdne se Todova fotka oběvila ve všech novinách a v televizi. Nikdo nedokázal pochopit, jak je možné, že dokážě někdo tak rychle a nečekaně zmizet bez toho aby ho kdokoli jen zahlédl. Růženka zatím bydlela u mě v bytě. Tondův táta si pro ní měl přijet během následujícího víkendu.

Šli jsem zrovna s Lenkou ze školy. Sníh začínal tát, takže jsme se až po kotníky brodili v šedé sněhové břečce. Posledních pár dní byla naše nálada pod bodem mrazu. I Růža se zdála nešťastná.

„ Zajdem někam na kafe?“ navrhla Lenka.

„ Jo, ale nejdřív zajdeme pustit Růžu.“

„ Kde myslíš že je teď Tonda?“ zamyslela se nahlas Lenka.

„ Nevim. Možná ho někdo unesl…“

„ Kdo by ho unášel? A z tramvaje plný lidí? Vždyť seděl naproti nám! Nikdo si ničeho nevšimnul. Ani my… kdybychom se nekoukali na tu pitomou nehodu …“

„ Není to naše chyba,“ pokusil jsem se jí uklidnit, i když jsem se sám budil výčitkami několikrát za noc.

„ Běž Růžičko,“ zašeptala a odepnula psovi postroj. Rolnička na jejím krku pronikavě zacinkala a Růža vyrazila na průzkum parku.

„Hlavně nechápu, proč by ho někdo unášel,“ přemýšlel jsem nahlas.

„ Co ty víš, třeba žil dvojí život, to by mu bylo celkem podobný,“ zasmála se Lenka a já se k ní přidal. Jenže ten smích nám nevydržel moc dlouho. Jako bysme si ho vyčítali. A tak znovu zavládlo hluboké, hrobové ticho.

To ticho přerušil Růžin nadšený štěkot vycházející z poza křoví. Beze slova jsme se rozběhli tím směrem. Nejdřív jsem si myslel, že tam má nějakýho psa, ale nikdo tam nebyl. Růža běhala dokolečka, skákala, vrtěla ocasem a radostně poštěkávala. Široko daleko nikdo nebyl.

„ Fajn, takže teď se ještě ke všemu zcvokunul pes,“ uklouzlo mi a Lenka po mě střelila pohledem plným blesků. Došla k Růže, spustila se do dřepu, chytla jí za obojek a začala jí hladit.

„Růží, co se děje?“ šeptla jí do ucha, ale pes se stále pokoušel se vyškubnout.

„ Robine… Robine…“ ozvalo se mi za zády.

„ Leni, slyšelas to?“

„ Ne, co?“ zeptala se Lenka, postavila se a připínala Růžu do postroje.

„ Slyšel jsem Tondu. Volal mě.“

Čekal jsem, že mi začne spílat do bláznů, ale neudělala to. Jen nakrabatila obočí na důkaz plného soustředění.

„ Robine …. Robine…“

„ Slyšelas to?“

„ Něco jsem slyšela. Ale taky to moch klidně bejt vítr.“

„ Robine … “ tentokrát to bylo silnější.

„ Někde tady musí … AU!“ do očí mi stouply slzy.

„Co se děje?“ zeptala se Lenka vyděšenym hlasem.

„ Já nevim, jakoby mnou něco prošlo… Tondo?“

„ Robine, kde jseš?“ ozval se Tonda relativně blízko mě.

„ Panebože, já ho slyšela … úplně zřetelně …“ šeptla Lenka a bezděčně podrbala Růžu.

„ Já jsem tady, kde jseš ty?“

„Musim bejt kousek od tebe…Ty mě nevidíš? Leni vidíš mě?“

„ Ne, nevidíme tě… jak je to možný?“ špitla Lenka a začala v obličeji výrazně blednout.

„ Dobře, natáhnu ruku a budu luskat. Skus jí najít po slechu,“ napadlo mě.

Lusk, lusk, lusk, lusk…

„AU!“ Něco mnou znovu projelo. Bylo to ledový a bodalo to jak milion jehliček.

„ Nemůžu se tě dotknout nemůžu se ničeho dotknout.“ Jeho hlas zněl zoufale. „Nejdřív jsem seděl v tý tramvaji a myslel si, že si ze mě děláte srandu, když jste mě hledali, ale pak jste vystoupili a nechali mě tam. Nemoch jsem se dostat domu. Nikdo mě neslyšel, neviděl a ničeho jsem se nemoch dotknout. Bylo to strašný. Nakonec se mi podařilo dostat se na Karlák. Mluvil jsem na vás pekelně dlouho,než jste mě začali slyšet.“

„Růža o tobě celou dobu věděla…“

„Jo. Jsem opravdu neviditelnej? Teď ale beze srandy.“

„Jseš.“

Nebyla to zrovna situace, na kterou bysme byli zvyklí, ale poradili jsme si. Časem jsme zjistili, že se Tonda může dotknout mokrých věcí a může mluvit jen na lidi, kterým o něm řekneme. Nikdo jiný ho neslyší. Nikdy jsme nepřišli na to, co se tenkrát zvrtlo, ale jak se říká: všecno zlé je pro něco dobré.

Ironií je, že v době, kdy se to všechno semlelo jsme zrovna hledali byt. Malej útulnej byteček s nízkym nájmem. Teď máme obrovskej barák s nádhernou zahradlou.

Telekineze docela vynáší. Lidi potřebujou věřit na zázraky.