Temnota

Bloudila sama lesem…
Sama a opuštěná…
Plakala…
Slzy jí stékaly po sametově jemných tvářích. Pospíchala…
Krok za krokem šla hlouběji do lesa.Krok za krokem se přibližovala temnotě. Temnotě, která ji chtěla ovládnout. Neměla na výběr…
Musela jít temnotě vstříc. Chtěla zapomenout…
Zapomenout cokoliv cítit…
Zapomenout žít. Bloudila…
Stále více se přibližujíc k temnotě. Pospíchala…
Tak krásná…
Tak jemná…
Tak křehká…
Skvostná a spanilá jako víla. A nejen jako víla. Jako Bohyně.Ale navzdory tomu tak temná…
Temná jako nejčernějšií noc. Člověk by ji nemohl nelitovat. Tak krásná,drobná s téměř průsvitnou pletí…
S dlouhými havraními vlasy a s oslnivým pohledem černých očí. Bílé potrhané šaty za ní vlály. Tu upadla….
Z posledních zbytků sil a vůle vstala stále spěchjíc do středu lesa. Poslední zbytky sil věnovala chůzi…
Vědela totiž, že je to její poselední cesta. Nemohla to vzdát. S takovou bolestí, která tížila její srdce, nemohla žít. Zklamala…
Zklamala všechny…
Ale hlavně sebe! Nyní zemře! T ak šla dál…
Dál do lesa. Kolem ní se zdvihala mlha. Neviděla na cestu. Šaty mela zmáčené od slz…

Posledních slz!

Střed lesa byl již nedaleko. Mlha kolen ní houstla. Náhle její tvář zastínila tma. Cítila upřený pohled temnoty. Beze stachu k ní vzhlédla. Byla smířená se svým osudem. Temnota se k ní přibližovala…

Oddala se jí…

Poslední co cítila bylo,jak temnota zahalila její srdce. Poté jí temnota to srdce vyrvala z hrudi. Osvobozený duch splynul z přírodou a osamělé tělo zůstalo bezvladně ležet na zemi…